Trenažérové komory, byt podobné skutečnosti sebevíc, Jasona na povrch planety nepřipravily. Samozřejmě, že zásadní podobnost existovala. Pocit z jedovaté trávy pod nohama nebo nevypočitatelný let křídlobodce v posledním okamžiku, než ho Grif výstřelem roztrhal. Tyto podobnosti si však sotva uvědomoval v náporu živlů, které ho obklopily.

Padal hustý d隝, spíte souvislá vrstva než jednotlivé kapky, kterou trhaly poryvy větru a vrhaly mu ji do obličeje. Setřel si záplavu vody z očí, a jen stěží rozeznal na obzoru kužely dvou sopek chrlících oblaka dýmu a plameny. To peklo se odráželo kalnou červení na mračnech, která nad nimi letěla v pásech jako o závod.

Něco mu hlasitě narazilo na přilbu a odlétlo se žbluňknutím na zem. Sklonil se a zvedl kroupu velkou jako palec. Náhle mu do zad a do krku bolestivě zabušila záplava krup; rychle se napřímil.

Bouře ustala tak náhle, jak začala. Slunce pálilo, kroupy tály a z mokré ulice se vinuly vzhůru obláčky páry. Jason se ve svém ochranném obleku potil, ale než přešli jeden blok, začalo znovu pršet a on se znovu třásl chladem.

Grif šel pomalu, ale stále stejným tempem, nebral na vědomí ani počasí, ani sopky, které duněly na obzoru a otřásaly zemí pod jejich nohama. Jason se snažil nemyslet na útrapy a držet s chlapcem krok.

Byla to skličující vycházka. Z deště se smutně vynořovaly masivní, přikrčené budovy, z nichž více než polovina byla v rozvalinách. Kráčeli po chodníku uprostřed ulice. Po obou stranách vedle nich projela občas obrněná nákladní auta. Chodník uprostřed ulice byl pro Jasona hádankou, dokud Grif, nezlikvidoval výstřelem jakéhosi tvora, který se na ně vyřítil z jedné rozbořené budovy. To, že šli středem ulice, jim umožňovalo dřív zahlédnout, že se něco přibližuje. Jason najednou pocítil obrovskou únavu.

„Mám za to, že na této planetě něco jako taxík nebude,” poznamenal.

Grif jen přimhouřil oči a zamračil se. Zřejmě o taxíku dosud nikdy neslyšel. A tak se plahočili dál, chlapec zpomaloval, aby se přizpůsobil Jasonovu topornému kroku. Za půl hodiny prošli všechno, co chtěl Jason vidět.

„Grife, v tomhle vašem městě to jde od desíti k pěti. Doufám, že jiná města jsou na tom líp.”

„Nevím, co míníte, když říkáte od desíti k pěti. Ale tady žádná jiná města nejsou. Jen pár těžebních táborů, které se nedají umístit do opevněného prostoru. Ale žádná jiná města.”

To Jasona překvapilo. Vždycky si představoval, že planety mají měst víc. Náhle si uvědomil, že je toho ještě hodně, co o Pyrru neví. Od přistání ho veškeré úsilí stál výcvik na přežití. Chtěl se zeptat na spoustu věcí — ale někoho jiného než svého nerudného osmiletého průvodce. Existoval jeden člověk, který měl největší přehled a mohl mu říct všechno, co chce vědět.

„Znáš Kerka?” zeptal se chlapce. „Má dělat velvyslance pro hodně planet, ale jeho druhé jméno…”

„Jistě, každý zná Kerka. Ale ten má moc práce, nemůžete s ním mluvit.”

Jason mu pohrozil prstem. „O moji tělesnou schránku se klidně starat můžeš, ale moje duševní pochody hlídat nemusí. Co říkáš, já budu dělat dirigenta a ty budeš dál střílet ty příšery. Platí?”

Náhlý příval krup velkých jako pěst je zahnal do úkrytu. Potom Grif neochotně zavedl Jasona k jedné z větších budov ve středu města. Zde bylo více lidí a někteří z nich věnovali Jasonovi dokonce letmý pohled, než si opět hleděli svého. Jason s námahou zdolal dvoje schody, než se dostali ke dveřím označeným KOORDINACE A ZÁSOBOVÁNÍ.

„Kerk sedí tady?” zeptal se Jason.

„Ano,” potvrdil mu chlapec. „Tady šéfuje.”

„Prima. Teď si dej něco vychlazeného na žízeň nebo oběd nebo co já vím, a za pár hodin se sejdeme zase tady. Myslím, že Kerk na mě může dohlédnout stejně dobře jako ty.”

Chlapec několik sekund nerozhodně stál, pak se otočil a odešel. Jason setřel trochu nadbytečného potu a protlačil se dveřmi.

V kanceláři seděla hrstka lidí. Nikdo z nich na Jasona nepohlédl, ani se ho nezeptal, co tady chce. Na Pyrru mělo všechno svůj smysl. Jestliže sem někdo přišel, musel mít k tomu důvod. Nikoho by ani nenapadlo zeptat se, co chce. Jason, navyklý na malicherné řeči vykonavatelů byrokracie, chvíli čekal, než to pochopil. V kanceláři byly jen jedny další dveře, na jejím vzdáleném konci. Došoural se k nim a otevřel je.

Kerk vzhlédl od stolu posetého papíry a účetními knihami. „Říkal jsem si, kdy se asi objevíš,” pronesl na uvítanou.

„Objevil bych se mnohem dřív, kdybys tomu nebránil,” oplatil Jason, když klesl znaveně na židli. „Konečně mi došlo, že bych strávil zbytek života ve vaší krvežíznivé školce, kdybych s tím něco neudělal. Tak jsem tady.”

„Když jsi teď z Pyrru viděl už dost, jsi ochoten vrátit se do takzvaně civilizovaného světa?”

„Nejsem,” odpověděl Jason. „A moc mě unavuje, když mi každý říká, abych odešel. Začínám si myslet, že ty a všichni ostatní na planetě se snažíte něco tajit.”

Kerk se při těch slovech usmál. „Co bychom měli tajit? Pochybuji, že na nějaké jiné planetě se žije tak jednoduše a jednoúčelově jako na naší.”

„Jestli je to pravda, pak by ti určitě nevadilo, kdybys mi odpověděl na několik delikátních otázek, které se týkají Pyrru, že ne?”

Kerk se chystal něco namítnout, pak se zasmál. „To se ti povedlo. Neměl jsem se s tebou pouštět do diskutování. Co chceš vědět?”

Jason se pokusil udělat si na tvrdé židli větší pohodlí, pak to vzdal. „Kolik má vaše planeta obyvatel?” zeptal se.

Kerk chvíli váhal, pak odpověděl. „Zhruba třicet tisíc. Na planetu, která je tak dlouho obydlená, to není moc, ale z pochopitelného důvodu.”

„Dobrá, třicet tisíc lidí,” řekl Jason. „A jak je to u vás s kontrolou nad územím? Překvapilo mě, když jsem zjistil, že toto město obklopené ochranným valem — hradbami — je na celé planetě jediné. Opomiňme těžební tábory, jelikož jsou pouze prodlouženou rukou vašeho města. Řekl bys, že se svými lidmi máte kontrolu nad větším nebo menším povrchem planety, než jste měli v minulosti?”

Kerk zvedl ze stolu velkou ocelovou dýmku, kterou používal jako těžítko, a pohrával si s ní, zatímco přemýšlel. Jak se soustřeďoval na odpověď, silná ocel se v jeho prstech ohýbala jako guma.

„To je těžké vysypat z rukávu. O něčem takovém musí existovat záznamy, ale nevím, kde je najít. Závisí to na tolika faktorech…”

„Tak toho teď nechejme,” přerušil ho Jason. „Zeptám se na něco důležitějšího. Neřekl bys, že počet obyvatelstva na Pyrru se rok od roku trvale snižuje?”

Ozvalo se kovové zařinčení — to dýmka narazila na stěnu. Vzápětí stál Kerk nad Jasonem, natahoval k němu ruce, obličej měl zrudlý vztekem.

„To už nikdy neříkej,” zahřměl. „A to od tebe už nikdy neslyším!”

Jason seděl tak klidně, jak jen dokázal, hovořil pomalu a každé slovo pečlivě volil. Jeho život visel na vlásku.

„Nerozčiluj se, Kerku. Nemyslel jsem tím nic zlého. Jsem na tvé straně, rozumíš? S tebou mohu diskutovat, protože jsi viděl z vesmíru mnohem víc než Pyrrané, kteří vaši planetu nikdy neopustili. Ty jsi na debatování zvyklý. Ty víš, že slova jsou pouze symboly. Můžeme diskutovat a víme, že pouhá slova tě nemusí rozčilovat…”

Kerk zvolna spustil ruce a poodstoupil. Pak se otočil a z láhve na stole si nalil sklenici vody. Po dobu, kdy pil, zůstal k Jasonovi otočen zády.

Z potu, který si Jason setřel z oroseného čela, se jen velmi málo dalo připsat teplu v místnosti.

„Mrzí… mrzí mě, že jsem se neovládl,” řekl Kerk a dopadl ztěžka na židli. „Nestává se to často. V poslední době je toho na mě moc, jsem asi přetažený.” O tom, o čem před chvílí hovořil Jason, se nezmínil.

„To se stane každému,” utěšoval ho Jason. „Nebudu líčit, v jakém stavu jsem měl nervy, když jsem se dostal na tuto planetu. Nakonec jsem nucen přiznat, že všechno, co jsi o ní říkal, je pravda. Je to nejvražednější místo v soustavě. A pouze rodilí Pyrrané zde snad mohou přežít. Po svém výcviku se dokážu tak trochu potloukat kolem, ale vím, že samotný bych neměl žádnou naději. Ty pravděpodobně víš, že za svého ochránce mám osmiletého chlapce. Což dává dobrou představu o tom, jak na tom tady ve skutečnosti jsem.”