V tom masivním těle ochablého moropa, který se snášel nad jejich hlavami, bylo něco hrůzně působivého. Nohy se mu začaly škubat a jeho dech se zrychloval.

„Rychle!“ poručil Temuchin. „Začíná přicházet k sobě.“

Náhlé škubnutí sneslo moropa níže a oba muži po něm natáhli ruce, ale morope zmizel z dohledu, když se lano opět smrštilo. Zvíře začínalo otáčet hlavu a pokoušelo se zvednout krk. Další pokles lana ho téměř srazil na zem a Temuchin mu skočil po krku, pevně ho sevřel a zavěsil se na něj, celou vahou táhl předek zvířete k vlhké zemi.

„Rozvaž ho!“ vykřikl.

Jason přiskočil k popruhům. Přezky se daly snadno povolit, když se překlopila železná páčka. Avšak nebylo by možné je otevřít, kdyby lano bylo zatížené a napnuté. Morope začínal kolem sebe kopat, když Jason otevřel poslední přezku — a svižně uskočil. Při stahu elastického lana se postroj zaryl do břicha zvířete, které zařičelo bolestí a téměř se převrátilo. Pak se vysmekl postroj a se zasyčením jim zmizel v dešti z dohledu.

Zbytek dne proběhl v rutinní práci. Teď, když Jason věděl, co má dělat, Temuchin se ukázal jako zkušený voják v poli, když využil dobu nečinnosti k spánku. Jason by moc rád následoval jeho příkladu, ale vykonával službu a věděl, že udělá líp, když se odpovědnosti nebude vyhýbat. Vojáci a zvířata se snášeli z oblohy plné deště v pravidelných intervalech a Jason celý sestup řídil. Někteří vojáci hlídali pasoucí se moropy, někteří asistovali při sestupu nových příchozích. Zbytek spal, až na Ahankka, který, jak se Jason domníval, měl dobrý zrak a proto zaujal pozorovací stanoviště. Pětadvacet moropů a šestadvacet mužů již sestoupilo a náhle poklid skončil.

Ti, co pracovali, napolo dřímali, sklíčeni nepřestávajícím deštěm, a náhle je Ahankkův výkřik vyburcoval z klidu. Jason zvedl hlav a zahlédl temnou hmotu, jak padá zjevně přímo na ně. Bylo to jako přelud vyvolaný mlhou, když se z neurčitého tvaru stal morope, který prudce narazil do země a zabořil se do ní jako padající balvan s nepříjemným, ohlušujícím rámusem. Velký kus lana dopadl na něho a kolem něho a jeho konec dopadl nedaleko Jasona a vojáků.

Temuchina volat nemuseli. Toho probudil křik a zvuk doprovázející náraz. Pohlédl na zkrvavenou a zohavenou mrtvolu zvířete a odvrátil se.

„Zapřáhněte čtyři moropy. Odtáhněte ho odsud s tím lanem.“ Zatímco důstojnicí vyskočili, aby splnili jeho rozkaz, obrátil se k Jasonovi: „Proto posílám napřed chlapa, a teprve pak moropa. Dva z mužů budou muset jet na jednom zvířeti. Lasičky mě varovaly, že se lano při častém používání přetrhne, ale že je nemožné odhadnout, kdy se to stane. Obvykle se přetrhne pod těžkým nákladem.“

„Ale vědělo se, že se nepřetrhne, když se spustí člověk. Teď chápu, proč jsi šel první. Jsi dobrý hazardní hráč, náčelníku,“ uznal Jason.

„To jo,“ souhlasil Temuchin tiše a přejel cárem naolejované kůže svůj rezavějící meč. „V rezervě je jen jedno lano, proto jsem vydal rozkaz, aby se s přepravou skončilo, když se tohle přetrhne. Nové lano navléknou, až se budeme vracet, a napřed spustí stráž, která tu na nás bude čekat. A teď — nasedat!“

„Smím se zeptat, kam jedeme?“ zeptal se Jason, když skupina bojovníků pomalu sjížděla po travnatém úbočí pahorku. Jeli v rozvinutém, širokém půlkruhu s Temuchinem a Jasonem uprostřed — moropové vlekoucí mrtvé zvíře je sledovali z nevelké vzdálenosti.

„Ne,“ řekl Temuchin důrazně.

Terén se svažoval rovnoměrně, jako by se nížiny vzdouvaly vstříc srázu, který nyní za nimi halil d隝. Pahorek pokrývala tráva a malé keře a protínaly potůčky a rozvodněné stružky. Jak sestoupili níž, potůčky se spojily do slušně velkých potoků. Moropové se jimi brodili a odfrkovali z tak hýřivé spousty vody. A oteplovalo se. Všichni si rozepínali oděvy, a Jason byl šastný, že si může posunout přilbu dozadu, aby mu deštík stékal na rozpálený obličej. Setřel si z obličeje vrstvu tuku a začal přemýšlet o možnosti, jak se zase vykoupat.

Pahorek náhle skončil rozeklaným srázem nad řekou pokrytou pěnou. Temuchin poručil, aby mrtvolu zabitého zvířete a smyčky lana odtáhli k okraji srázu, kde vojáci zvíře překulili do vody. Zvíře do ní dopadlo s hlučným plácnutím, naposled jim téměř neuctivě zamávala jedna pracka s drápy, a pak už ho uchopil vír a zmizelo. Temuchin bez váhání určil, že pojedou k jihozápadu podél břehu řeky. Bylo zřejmé, že ho předem varovali před touto překážkou, a pokračovali v pochodu spěšně dál.

Pozdě odpoledne d隝 ustal a ráz krajiny se úplně změnil. Nížinu teď pokrývaly pruhy houštin a stromů a v nevelké vzdálenosti před nimi byl vidět pod svažující se oblohou rozsáhlý prales. Jakmile ho Temuchin spatřil, poručil zastavit.

„Spát!“ nařídil. „Vyrazíme za soumraku.“

Jasonovi to nemusel říkat dvakrát. Sesedl z moropa, dříve než ostatní zastavili, stočil se do klubíčka v trávě a zavřel oči, uzdu moropa měl uvázanou kolem kotníku. Po úderu do lebky, bohaté pastvě, pití a cválání se i morope rád uložil k odpočinku. Natáhl se na zem a s tlamou zabořenou do bohaté trávy, z níž vytrhl chomáč, usnul.

Obloha byla temná, ale Jason měl dojem, že právě zavřel oči, když se mu do nohy zaaly ocelové prsty a zatřásly jím, aby ho probudily.

„Jedeme!“ zavelel Ahankk. Jason se posadil, ztuhlé svaly vzdorovaly jeho úsilí, a vytíral si zbytek spánku z očí. Už během dne vypláchl z kožené láhve usazeniny achadhu a naplnil ji pramenitou vodou. Pořádně se napil a pak si důkladně postříkal vodou obličej a hlavu. Tady nebyla o vodu nouze.

Vyjeli v zástupu, Temuchin v čele a Jason předposlední voj — uzavíral Ahankk, a bylo jasné, že ten, koho střeží divokým pohledem a s připraveným mečem, je Jason. Z průzkumníků se nyní stal bojový oddíl, a nomádi nepotřebovali žádnou pomoc od potulného žongléra, který jim mohl tak leda překážet. Proto jel vzadu, kde nemohl žádné problémy způsobit. Kdyby ano, okamžitě by ho zabili. Jason jel klidně a snažil se, aby držením ramen dal najevo svou nevinnost a neškodnost.

Nic se neozývalo, dokonce ani když vstoupili do lesa. Nohy každého z moropů, obalené kůží, dopadaly v lehkém rytmu do stop zvířete, které šlo před ním. Kůže nevrzala a kov neřinčel. Stali se z nich přízraky pohybující se tichem prosáklým deštěm. Stromy prořídly, a Jason si uvědomil, že se ocitli na mýtině. Z nedaleka sem dopadalo matné světlo, a když Jason tím směrem letmo pohlédl, spatřil neurčitý obrys nějaké budovy.

Stále nehlučně se vojáci plynule obrátili doprava a zamířili k budově. Když se k ní dostali na vzdálenost několika metrů, náhle se před nimi objevil obdélník světla, jak se otevřely dveře, a v něm postava nějakého muže.

„Toho ušetřte — ostatní zabijte!“ vykřikl Temuchin a vojáci zaútočili, dříve než ta slova vypustil z úst.

Náhoda způsobila, že se Jason nacházel v blízkostí muže ve dveřích, nicméně všichni ostatní se k němu dostali dřív. Muž s chraptivým výkřikem uskočil a pokoušel se zavřít dveře, ale byl odražen, když do nich vrazili tři z útočníků. Ti však vzápětí klesli na podlahu, a Jason, který právě sesedal z moropa, viděl proč. Dalších pět mužů, tři vkleče a dva ve stoje, číhalo za otevřenými dveřmi s nataženými luky. Dvakrát třikrát vystřelili a vzduchem zasyčely šípy vypuštěné z drnčících tětiv. Jason se k ním rozběhl, když přestali střílet, a vtrhl do budovy. Ocitl se přímo za nimi, ale už bylo po boji.

Místnost velikostí stodoly, osvětlenou jedinou prskající svíčkou, vyplňoval přízrak smrti. Ve změti převržených stolů a židlí leželi mrtví a umírající. Jakýsi šedovlasý muž se šípem v hrudi zasténal a začínal se zvedat, a jeden voják se nad ním sklonil a rozal mu hrdlo sekerou. Ozvaly se rány, když zbytek nomádů, kteří obklíčili budovu, do ní vtrhl zezadu. Utéci nebylo možné.

Jen jeden z přepadených zůstal naživu a dosud bojoval, ten, kdo se první objevil ve dveřích. Byl vysoký a rozježený, na sobě měl hrubý vesnický oblek a před sebou obrovskou okovanou hůl. Mohli ho snadno zabít — stačil by na to jeden šíp — ale chtěli ho zajmout, a s takovou prostoj zbraní se ještě nesetkali. Jeden z nomádů již seděl na podlaze a držel si nohu a dalšímu odlétl meč s řinkotem do rohu. Muž z nížiny stál zády ke stěně a nedalo se k němu zpředu přiblížit.