Jason knihovnu vypnul a uvelebil se v lenošce. Světla na knihovně zhasla a bzučení zmlklo.

Takže to přece jen jde dokázat. Odpověď byla po celou dobu v dějepisných knihách, jen kdyby měl tolik rozumu a podíval se do nich. Taková pitomost se nedala omluvit. Měl se s knihovnou poradit, ale neudělal to. Přesto — dodatečná náprava je snad možná.

„Proč ne?“

Přecházel po kabině a tloukl pěstí do dlaně. Rozbitou věc lze ze střepů složit, jen když se to udělá šikovně. Pochyboval, že by přesvědčil Pyrrany o úspěchu svého nového plánu, nebo že je to aspoň dobrý nápad. Pravděpodobně by byli zásadně proti. Bude tedy muset jednat bez nich. Podíval se na hodinky. Kosmický člun neodletí pro první pasažéry s Kerkem dříve než za hodinu. Je tedy dost času na přípravy. Napsat přátelský vzkaz Metě a vyjadřovat se o svých plánech úmyslně neurčitě. Pak přimět Clona, aby ho vysadil poblíž Temuchinova tábora. Ten pilot nemá fantazii a udělá, co se mu řekne, aniž by se vyptával.

Ano, může se to podařit, a než vyjdou hvězdy, pustí se do toho.

Temuchin se vřítil do camachu s taseným mečem v ruce.

„Ukaž se!“ křičel. „Moje strážce venku jsi srazil, ukaž se, špióne, abych tě mohl zabít.“

Ze tmy vystoupila do blikajícího světla olejové lampy zakuklená postava a Temuchin zvedl meč. Postava odhodila kožešinu, objevil se Jasonův obličej.

„Ty?!“ řekl Temuchin dutým hlasem a meč mu vyklouzl z prstů na zem. „Ty tady nemůžeš být. Těmahle rukama jsem tě zabil. Jsi duch, nebo démon?“

„Vrátil jsem se, Temuchine, abych ti pomohl. Abych ti otevřel celý nový svět, který dobudeš.“

„Jsi démon, musíš, být, a nezemřels, vrátil ses domů Branou do pekel a nabyls nové síly. Démon tisíce tváří — to vysvětluje, jak jsi mohl zmást a oklamat tolik lidí. Ten žonglér si myslel, že nejsi od nás. Pyrrané si mysleli, že jsi jedním z nich. Já jsem si myslel, že jsi přítel a pomůžeš mi.“

„To je hezká teorie. Věř si, čemu chceš. Ale poslechni si, co ti chci říct.“

„Ne! Když ti budu naslouchat, budu zatracen.“ Sáhl po meči. Jason rychle promluvil, aby nemusel bojovat o svůj život.

„Do jeskyň z údolí, kterému říkáte Brána do pekel, vedou schody. Nevedou do pekla — ale dolů do nížin. Byl jsem tam a vrátil jsem se na člunu, abych ti to pověděl. Můžu ti ukázat cestu. Je to cesta, kudy můžeš vést armádu a nížiny přepadnout. Ted vládneš tady — a můžeš vládnout taky tam. V novém dobytém kontinentě. A ty jsi jediný, kdo to může dokázat!“

Temuchin nechal klesnout meč a oči se mu ve světle ohně zaleskly. Pak promluvil přidušeně, jako by mluvil pouze k sobě. „Ty jsi démon, a já nemohu zabít toho, kdo je již mrtev. Mohl bych tě od sebe vyhnat, ale nemohu vyhnat tvá slova z hlavy. Ty víš, co žádný živý tvor neví — že jsem osamělý. Vládnu planinám a tím to končí. Jaká je v tom radost? Žádné války, žádné dobývání, žádná radost z porážky nepřítele a tažení dál. Osamělý, dnem i nocí jsem snil o bohatých loukách a městech pod útesy. O tom, že ani střelný prach a velké armády neobstojí proti mým bojovníkům. Že bychom je mohli překvapit, vpadnout jim do boku, ovládnout jejich města. Dobývat.“

„Ano, to všechno bys mohl mít. Být pánem světa.“

V tichu prskala lampa a kmitala stíny obou mužů. Když Temuchin znovu promluvil, zaznělo z jeho hlasu odhodlání. „Chci se jím stát, i když vím, co zaplatím. Ty si mě, démone, vezmeš za to do svého pekla pod horami. Ale ne dřív, než všechno dobudu.“

„Nejsem démon, Temuchine.“

„Nevysmívej se mi. Znám pravdu. To, co zpívají žongléři, je pravda, ačkoliv jsem tomu dřív nevěřil. Vystavils mě pokušení. Podlehl jsem, za to jsem zatracen. Sděl mi hodinu a způsob mé smrti.“

„To ti říct nemohu.“

„Ovšemže ne. Jsi vázán mlčením, tak jako já slibem.“

„Tak jsem to nemyslel.“

„Vím, jak jsi to mínil. Tím, že vše přijmu, vše ztratím. Jiná cesta není. Ale já chci, aby to tak bylo. Napřed vyhraju. Je to tak, démone, že mi to dovolí?“

„Ovšemže vyhraješ…“

„Už mi nic neříkej. Rozmyslel jsem si to. Nechci vědět, jak skončím.“ Potřásl rameny, jako by se zbavoval nějaké neviditelné tíže, pak zasunul meč do řemeni u boku.

„Tak dobře, věř si, čemu chceš. Jenom mi dej několik statečných mužů a já ti otevřu průchod do nížin. Provazový žebřík nás dopraví do údolí. Vyznačím trasu a provedu je jeskyněmi, abych dokázal, že tudy lze projít. A příště už tudy půjde i armáda. Půjdou — tam dolů?“

Temuchin se zasmál. „Přísahali, že za mnou půjdou třeba do pekla, když jim to poručím, a teď tam půjdou.“

„Dobře. Ruku na to?“

„Jistě. Zmocním se světa a zasloužím si věčnost v pekle, a teď už se tvého chladného těla nebojím, můj démone.“

Zmáčkl pevně Jasonovu ruku, a Jason proti své vůli musel obdivovat jeho nezměrnou odvahu.

„Dovol, abych s ním promluvila,“ zaprosila Meta.

Kerk učinil odmítavý posunek a chopil se mikrofonu, který se v jeho obrovské ruce téměř ztrácel.

„Poslouchej mě, Jasone,“ řekl chladně. „Nikdo z nás s tebou do toho dobrodružství nepůjde. Nevysvětlíš, jaký má smysl, a nic jím nezískáš. Jestliže Temuchin ovládne nížiny, nikdy se ho nezbavíme a neotevřeme doly. Rhes se vrátil do Ammhu a organizuje proti tvé invazi odpor. Někteří z nás hlasovali, abychom se k němu přidali. Naposledy tě žádám, abys přestal s tím, co děláš, než bude příliš pozdě.“

Když zazněl z rádia Jasonův hlas, měl zvláštní plochost, ale nedalo se říct, jestli byla chyba v přenosu anebo v mluvčím. „Kerku, slyším, co říkáš, a věř mi, chápu to. Ale už je příliš pozdě se obrátit. Většina armády už prošla jeskyněmi a zmocnila se spousty moropů ve vesnicích. Neříkám, že bych nedokázal Temuchina zastavit. Ale budeme to muset dovést až do konce. Lidé z nížin mohou zvítězit, i když o tom pochybuju. Temuchin bude vládnout, nad útesem i pod ním, a nakonec to bude tak nejlepší.“

„Ne!“ vykřikla Meta a vrhla se k mikrofonu. „Jasone, poslouchej! To nemůžeš udělat. Přišels k nám a pomohl nám, a my jsme ti věřili. Ukázals nám, že život neznamená jen zabíjet a být zabíjen. Teď víme, že válka na Pyrru neměla smysl, protože jsi nám otevřel oči, a sem jsme přišli jen proto, že jsi nás o to požádal. Teď se zdá, jako bys nás zrazoval. Snažil ses nám vštípit, jak nezabíjet, a věř mi, my se to snažili naučit. Ale to, co děláš teď, je horší, než co jsme kdy dělali na Pyrru. Tam jsme aspoň bojovali o své životy. Takovou omluvu tady nemáš. Ukázals tomu netvoru Temuchinovi, jak dál válčit a zabíjet víc lidí. Jak to ospravedlníš?“

Statická elektřina praskala, když čekali, až Jason promluví. Když se ozval, jeho hlas zněl velice unaveně.

„Meto… lituji. Rád bych ti to řekl, ale je příliš pozdě. Hledají mě, musím rádio schovat, než sem přijdou. To, co dělám, je správné. Snaž se mi věřit. Kdosi kdysi řekl, že nemůžeš udělat omeletu, aniž nerozbiješ vejce. To znamená, že nemůžeš změnit společnost, aniž bys někomu neublížila. Lidé kvůli mně trpí a umírají, a nemysli si, že si to neuvědomuji. Ale… poslyš, už nemůžu dál mluvit. Už jsou za dveřmi.“ Začal šeptat. „Meto, kdybych tě už nikdy neuviděl, zapamatuj si jedno slovo, které existuje ve spoustě jazyků. Knihovna ti ho přeloží a vysvětlí jeho význam. Říká se líp přes rádio. Pochybuji, že bych ti ho dokázal říct přímo do očí. Jsi silnější než já, Meto, a máš mnohem rychlejší reflexy, ale jsi jenom žena. Krucinál, chci říct, že… tě miluji. Hodně štěstí. Končím.“