Vtrhl dovnitř, ale nestavil se, řítil se krátkou klenutou chodbou na nekrytý čtvercový dvůr. Jen koutkem oka zahlédl, že muž, který mu otevíral, se skácel pod nárazem dveří k zemi. Neměl čas postřehnout víc, protože zjistil, že před ním je smrt.

Tvrdě a rychle udeř a nepřestávej — tak to dělají nomádi a mají pravdu. Jeden voják s mečem v ruce stál stranou a před Jasonem řada dalších se zdviženými puškami, připraveni vystřelit. Avšak nedostali se k tomu, protože Jason vykřikl a vpadl mezi ně. Než do nich vrazil, stiskl spouš a potěšilo ho, když mušketa dutě třeskla a jeden z mužů se chytil za prsa a padl. To bylo poslední, nač si Jason jasně pamatoval. Když se vrhal mezi ně, kroužil puškou, hlaveň pažba.

Nastal velký zmatek. Po prvním nárazu hodil pušku na jednoho vojáka, dalšího, který vytáhl nůž a divoce jím mával, kopnul. Někdo na něho padl, mrtvý nebo zraněný, a Jason používal jeho tělo jako ochranný štít, když se oháněl nožem.

Ucítil ostrou bolest v noze, pak v boku a na paži a v hlavě uslyšel zvonivý zvuk. Zakroužil nožem a zjistil, že padá. Dopadl tvrdě na zem, stejně jako muž v bezvědomí na něho. Nad ním se objevil důstojník, oči mu planuly vztekem, když bodl mečem. Jason odrazil meč téměř opovržlivě nožem, pak se vymrštil a vnořil čepel muži nad tříslo. Vytryskla krev, důstojník zaječel a upadl, a Jason musel odstrčit tělo stranou, aby měl výhled. A když to učinil, krátký boj už byl rozhodnut.

První z Temuchinových vojáků se vrhl střemhlav skrz dveře. Určitě se k nim přihnal plnou rychlostí a sklouzl ze sedla, když se zvíře otočilo. Jason si uvědomil, že je to sám Temuchin, když ten barbar s rudou hřívou zařval a máchl mečem, aby srazil dva útočící vojáky. Pak vše skončilo, zbývalo jen uklidit.

Jakmile bezprostřední nebezpečí pominulo, Jason se potácivě zvedl a opřel o zeď. Zvonění v hlavě ustoupilo monotónnímu bzučení, a když si sundal přilbu, zjistil, že je z boku pořádně promáčknuta. Ještě že se to nestalo jeho hlavě. Prsty se dotkl bolavého místa na lebce, pak si je pečlivě prohlédl. Žádná krev. Ale dost jí bylo na boku a noze, z níž odkapávala. Mělká řezná rána v boku, pod polopancířem, silně krvácela, i když to bylo zranění povrchní, stejně jako říznutí na paži. Rána na noze krvácela málo, ale byla z těch dvou zranění vážnější — meč pronikl až do stehenních svalů. Bolelo to, ale jít mohl, nehodlal se dát zlikvidovat za to, že je nežádoucí, jako ten voják na farmě. V taškách sedla měl pár sterilních jelenicových obvazů, ale než se k ním dostane, krev bude muset téct.

Od chvíle, kdy se Temuchin vynořil u vchodu, nebylo o výsledku boje nejmenších pochyb. Vojáci v posádce dosud nikdy nečelili nepříteli, srovnatelnému s barbary, kteří je nyní přepadli. Muškety spíše překážely, než pomáhaly, protože luky střílely rychleji a přesněji. Někteří vojáci utekli, jiní zůstali a bojovali, ale výsledek byl stejný. Byli pobiti. Výkřiky slábly a vzdalovaly se, když ti, kdo přežili, hledali spásu v budově.

Krev se mísila s deštěm na promočeném dvoře a na všech stranách ležela těla. Jeden nomád padl u vchodu, kde ho zastavila kulka, a byl zřejmě jediný, kterého nájezdníci ztratili. Jason zahlédl jakýsi pohyb — voják, který se skrýval ve strážní věži, zvedal tam hlavu. Něco ostře zadrnčelo a vojákovi se do oka zabořil šíp.

Už nebylo slyšet žádné sténání ani prosby o slitování: pevnost byla dobyta. Nomádi tiše chodili mezi mrtvolami a skláněli se, aby vykonali rituál amputace. Temuchin přišel od jednoho ze vchodů, meč od krve, a ukázal na těla naházená bez ladu a skladu u brány.

,Tři z nich patří žonglérovi,“ řekl. „Ostatní palce jsou moje.“ Pak se otočil k Jasonovi. „Je tady spousta místností a mnoho věcí. Najdi ten střelný prach.“

Jason vstal mnohem rychleji, než chtěl, a uvědomil si, že dosud drží zakrvácený nůž. Otřel ho o oděv nejbližší mrtvoly a podal ho Temuchinovi, ten si ho beze slova vzal, pak se otočil a vrátil do budovy. Jason šel za ním a snažil se nekulhat.

Ahankk s jedním důstojníkem střežili skladiště s nízkým stropem. Nomádi okrádali mrtvoly a drancovali pevnost, ale sem nesměli. Jason se protáhl kolem a postavil do vchodu. Stály tam koše s olověnými kulkami, koule do děl velikostí pěsti, další muškety a meče a spousta objemných sudů pevně uzavřených dřevěnými čepy.

„Tyhle na to vypadají,“ ukázal Jason na sudy, pak zvedl ruku, aby zadržel Temuchina, chystajícího se vejít. „Nechoď tam. Vidíš ta šedá zrnka na zemi u otevřeného soudku? Je to asi střelný prach, mohl by se vznítit, kdybys na něj šlápl. Dovol, abych ho odmetl, než sem někdo vejde.“

Když se sehnul, projela mu bokem a nohou prudká bolest, kterou jen s námahou překonal. Kouskem hadru si odmetl přes místnost cestičku. Otevřený sud opravdu obsahoval střelný prach. Jason nasypal zrnka zpátky do sudu, pak sud zazátkoval, zvedl co nejopatrněji, aby ho podal Ahankkovi. „Nepus ho, neházej s ním, drž ho od ohně a nenech ho zvlhnout. A pošli sem — “ rychle počítal — „devět mužů pro zbytek střelného prachu. Pověz jim, co jsem ti právě řekl.“

Ahankk se otočil — a zvenčí zazněl výbuch a po něm vzdálené zadunění. Jason přiskočil k oknu a spatřil, že ze strážní věže ubyl velký kus. Do bláta padaly úlomky kamení a oblak prachu kropil d隝. Stěny se zachvěly a vzdálený výbuch zazněl znovu. Nějaký nomád proběhl branou a něco vykřikoval v rodném jazyce.

„Co to volá?“ zeptal se Jason.

Temuchin sevřel pěsti. „Přichází mnoho vojáků. Střílejí z velké pušky, která dělá ten rámus. Mnoho rukou vojáků, víc, než dokáže spočítat.“

Nikdo nepropadl panice ani vzrušení. Válka je válka a cizí prostředí, d隝 a neobvyklé zbraně nemohly ovlivnit klid barbarů, ani jejich bojeschopnost. Muži, kteří útočí na kosmické lodi, chovají vůči dělu nabíjenému zpředu pouze opovržení.

Ahankk si vzal na starost přepravu střelného prachu a Temuchin šel ke zničené strážní věži, aby zjistil, kolik je útočníků. Další dělová koule zasáhla zeď a kulky bzučely kolem jako včely, ale on tam stál bez hnutí, dokud nezjistil, co chtěl. Pak se naklonil a silným hlasem vydal rozkazy.

Jason vyrazil za muži, kteří nesli střelný prach, a když vyšel ven, zjistil, že kromě náčelníka není v pevnosti další živý člověk.

„Těmi dveřmi,“ ukázal Temuchin na bránu, vedoucí na břeh. „Ti, co přicházejí, nemohou sem zatím vidět, a máme tady všechny moropy. Vy, co nesete střelný prach, nasednete, a až dám znamení, ihned pojedete ke stromům. My ostatní zdržíme vojáky, připojíme se k vám později.“

„Kolik myslíš, že jich je?“ zeptal se Jason, když nosiči střelného prachu odběhli.

„Hodně. Dvě ruce krát tolik prstů, co má člověk, možná víc. Jeď se střelným prachem, útok se blíží.“ Měl pravdu. Kulky pleskaly o zeď, prolétaly střílnami. Řev útočníků už zazníval.

Krát počet prstů, přemítal Jason, když belhal k svému moropovi. Všechny prsty na rukou a nohou, to je dvacet. Krát ruka, to je sto, dvě ruce dvě stě. A jich je nejvýš třiadvacet, pokud za posledního útoku nezahynuli další. Deset nese sudy se střelným prachem, plus Jason jako technický poradce, a zbývá třináct kopiníků pro útok. Třináct proti pár stovkám. Pěkně barbarská šance.

Pak dostaly události rychlý spád. Jason se vyšplhal do sedla, když skupina se střelným prachem už odjela, a tvořil opožděný zadní voj. Dospěli k zadní části budovy, právě když se objevili první útočníci. Zbylých třináct jezdců zaútočilo a vítězný křik pěšáků se rázem změnil ve směsici výkřiků hrůzy a bolesti. Jason kradmo pohlédl přes rameno a spatřil překocené dělo a útočníky prchající na všechny strany s krvežíznivými jezdci na moropech v patách. Pak se ocitl mezi stromy a musel dávat pozor na šlehající větve.

Čekali těsně za okrajem lesa. Během minuty se ozval dusot a sedm moropů se vnořilo do promáčeného porostu. Jeden z nich nesl dva jezdce. Po každém střetu jich ubývalo.