Upustil přinesený šroub s matkou, nasadil klíč na masivní matku stroje a zvolna vyvíjel na klíč sílu ve směru, který mu připadal vyloženě chybný — zdálo se mu, že matku přitahuje místo toho, aby ji povoloval.

Matka postupně povolovala — nejdříve se otočila o čtvrtinu, pak o polovinu otáčky. Kousek po kousku vyčnívající závity mizely, až se konec šroubu dostal na úroveň s povrchem matky. Teď se matka otáčela snadno a během minuty upadla na dno jámy. Jason za ní odhodil klíč a rychle se vyškrábal z jámy. Postavil se na její okraj a obezřetně nasával vzduch, připraven k útěku, kdyby ucítil něco podezřelého. Neucítil nic.

Druhou matku vyšrouboval stejně snadno jako první a rovněž bez neblahých důsledků. Pak v místě, kde již dříve odstranil pájkový kov, zasunul mezi horní kryt a základovou desku ostré páčidlo, a když se o ně opřel, kryt se o kousek nadzvedl — spočíval teď na rámu jen svou vahou.

Od vchodu do pracovní ohrady zavolal na skupinu, tísnící se v uctivé vzdálenosti. „Vrate se zpátky — s prací jsem už téměř skončil.”

Jeden po druhém vklouzli do jámy, aby si prohlédli vyčnívající šrouby, a uznale zabručeli, když se Jason opřel o páčidlo a předvedl, že kryt je povolen.

„Zbývá ještě maličkost, jak kryt oddělat,” řekl jim, „a jsem si jist, že nadzvedáváním to není ono. To mě sice napadlo ze všeho nejdřív, ale ti, co to monstrum dávali dohromady, narafičili nějakou trapnost pro toho, kdo by matky dotahoval, místo aby je povoloval. Dokud nezjistím jakou, budeme postupovat jen velmi zvolna. Edipone, nejsou tady někde poblíž větší kusy ledu? Je přece zima, že?”

„Led? Zima?” polykal Edipon, zaskočen náhlou změnou předmětu hovoru. Promnul si zarudlou špičku svého nepřehlédnutelného nosu. „Samozřejmě že máme zimu. Led — ten musí být na jezerech tam výše v horách, která jsou v tomto ročním období vždy zamrzlá. Ale na co potřebuješ led?”

„Sežeň ho a já ti to předvedu. Led nech nařezat na ploché, rovné kusy, které by se daly klást na sebe. Nechci kryt nadzvednout — spustím stroj do jámy!”

V čase, kdy ze vzdálených horských jezer nosili otroci led, Jason narychlo zhotovil na dně jámy silný dřevěný rám, který rozměrem odpovídal obvodu stroje, a pod kryt zasunul špičaté kovové klíny, které pak uchytil k dřevěnému rámu. Kdyby se nyní stroj spustil dolů, kryt, opřený o klíny, by zůstal na svém místě. A o spuštění stroje se postará led.

Jason postavil pod strojem z ledu nosnou základnu, pak vytáhl opěrné klády. Jak led bude tát, stroj zvolna klesne do jámy. Počasí však bylo natolik chladné, že led netál, dokud Jason nerozestavěl po obvodu jámy olejová kamna. Když se jáma začala plnit vodou, Mikah se pustil do jejího vybírání — štěrbina mezi základovou deskou a krytem se rozšiřovala.

Tání ledu pokračovalo po celý zbytek dne a téměř celou noc. Jason a Mikah měli zarudlé oči a byli velice unaveni, protože průběh klesání stroje po celou dobu sledovali, a když se s rozbřeskem dostavili d’zertanoj, stroj spočíval v louži bláta na dně jámy — kryt byl z něho odstraněn.

„Ti appsalští démoni jsou pěkně vykutálení, ale Jason dinAlt není včerejší,” dal Jason průchod jásavé radosti. „Vidíte tu nádobu umístěnou v horní části stroje?” Ukázal na zatavenou baňku ze silného skla, velkou téměř jako soudek, která obsahovala nazelenalou olejovitou kapalinu a byla pružně, ale pevně uchycena. „To je nástraha. Matky, které jsem sundal, byly našroubovány na závitových koncích tyčí, které nesly kryt, ale místo toho, aby k němu byly uchyceny přímo, byly spojeny s příčníkem opírajícím se shora o ten skleněný soudek. Kdyby někdo kteroukoli z těch matek dotahoval místo toho, aby ji povoloval, příčník by se prohnul a rozbil sklo. Nabídnu vám jen jeden dohad, pokud jde o to, co by se stalo pak.”

„Otravná kapalina!”

„Nic jiného. A ta je taky ve dvojité stěně krytu. Navrhuji, aby se někde v poušti vykopala hluboká díra a do ní kryt i skleněná nádoba zahrabaly — a aby se na ně zapomnělo. Řekl bych, že stroj už žádné další překvapení v zásobě nemá, ale dám pozor, až na něm budu pracovat.”

„Dokážeš ho opravit? Už víš, co s ním je?” Edipon se chvěl radostí.

„Ještě ne, Sotva jsem si ho prohlédl. Vlastně se stačí jenom podívat, aby se člověk přesvědčil, že to bude tak snadné, jako ukrást slepci krenoj. Ta mašina je tak nevýkonná a tak primitivně konstruovaná jako vaše rafinérka ropy. Kdybyste věnovali výzkumu a zlepšování svých výrobků jen desetinu úsilí, jaké vynakládáte na to, abyste vše utajili před konkurencí, brzy byste všichni létali v tryskových letadlech.”

„Urážku ti promíjím, protože jsi nám prokázal velkou službu. Teď opravíš tento a další stroje. Vzchází nám nový den!”

Jason zívl. „Pro mě právě vzchází nová noc. Musím se vyspat. Zkus přemluvit svoje syny, aby vytřeli ze stroje vodu, než železo zreziví, a až se sem vrátím, podívám se, co půjde udělat, aby stroj opět fungoval.”

Ediponovi dobrá nálada vydržela, a Jason jí využil k tomu, aby si vynutil co nejvíce výhod. Jen naznačil, že ve stroji mohou být ještě další nástrahy, a získal svolení provádět veškeré další práce na původním místě — a to znamenalo, že nemusí do uzavřených a střežených budov. Zastřešení ohrady jim poskytlo ochranu před povětrností, a postavili zkušební stanici, kde se měly shromáždit vadné stroje a kde na nich měl Jason pracovat. Stanice byla ve svém provedení unikátní, postavili ji podle přesného Jasonova návodu, a jelikož nikdo, včetně Mikaha, nikdy žádnou zkušební stanici neviděl ani o něčem takovém neslyšel, Jason svou koncepci prosadil.

U prvního stroje se ukázalo, že má zadřené ložisko, a Jason si s tím poradil tak, že původní pouzdro roztavil a na místě je odlil. Když po odšroubování sundal hlavu válce, pohled na vůli kolem pístu jím otřásl — do mezery mezi pístem a stěnou válce mohl strčit prsty. Tím, že vybavil píst těsnicími kroužky, zdvojnásobil kompresi a výkon.

Když se Edipon přesvědčil, jakou rychlost dává jeho caro opravený motor, přitiskl Jasona k hrudi a slíbil mu nejvyšší odměnu. Tou byl, jak se ukázalo, každodenní příděl menší porce masa, které znamenalo zpestření jednotvárného jídelníčku z krenoj, a zdvojnásobená hlídka, aby Ediponovi jeho cenný majetek neutekl. Do té doby sestávala jejich potrava výlučně z krenoj, a Jason se zachvěl, když si uvědomil, že si na ně stále více zvyká.

Jason měl své vlastní plány a pilně zhotovoval řadu věcí, které s opravováním parních strojů neměly nic společného. Zatímco montáž a výroba těchto věcí úspěšně pokračovala, Jason se rozhlížel, kde by sehnal výpomoc.

„Co bys udělal, kdybych ti dal kyj?” zeptal se statného otroka, který mu pomáhal táhnout dřevěnou kládu k jeho dílně. Narisi a jeden z jeho bratrů se potloukali mimo doslech, znuděni rutinní strážní službou.

„Co udělám s kyjem?” zabručel otrok, čelo měl nakrčené a ústy mohutně nasával vzduch — důkaz, že usilovně přemýšlí.

„Právě na to jsem se tě ptal. A nepřestávej táhnout, když spolu mluvíme. Nechci, aby si stráže něčeho všimly.”

„Jestli mám kyj, zabiju!” prohlásil vzrušeně otrok, prsty naznačil sevření slibované zbraně.

„Zabil bys mě?”

„Mám kyj, zabiju tě. Nejsi tak velký.”

„Ale kdybych ti ten kyj dal já, nebyl bych tvým přítelem? Nechtěl bys pak zabít někoho jiného?”

Ta myšlenka byla tak neobvyklá a neslýchaná, že otrok zcela znehybněl, jen se užasle škrábal na hlavě, dokud ho Narisi bičem nepobídl, aby pokračoval v práci. Jason si povzdechl a pokusil se později se svou myšlenkou uspět u jiného otroka.

Určitou dobu to trvalo, ale Jasonova myšlenka nakonec mezi otroky pronikla. Vše, čeho se mohli od d’zertanoj nadít, byla vražedná práce a brzká smrt. Jason jim nabízel něco jiného: zbraně, možnost zabít jejich pány, a později možná i další zabíjení, až budou pochodovat na Appsalu. Jen stěží dokázali po chopit, že aby toho dosáhli, musí vzájemně spolupracovat a nesmí zabíjet Jasona, ani sebe navzájem, jakmile dostanou zbraně. Ten plán byl v nejlepším případě vrcholně riskantní a pravděpodobně selže mnohem dřív, než přijde na řadu návštěva města. Vzpoura by však měla stačit k tomu, aby je zbavila okovů, i kdyby se potom rozprchli.