„Budete mě krmit — nebo mi uvolníte zápěstí na dobu, kdy budu jíst?” zeptal se Jason Mikaha, který se nad ním nerozhodně tyčil s tácem v ruce. Jason se rozhodl zaútočit slovy, ale jen mírně, protože Mikah, nech byl jakýkoli, nebyl hloupý. „Dal bych samozřejmě přednost tomu, abyste mě nakrmil — vy se na osobního komorníka báječně hodíte.”

„Najíst se dokážete sám,” zareagoval Mikah okamžitě a zasunul tác do výřezů v Jasonově sedadle. „Budete muset vystačit s jednou rukou, protože kdybych vám uvolnil obě, byly by z toho jenom problémy.” Dotkl se ovládacího tlačítka na opěrce sedadla a objímka na pravém zápěstí se mu s trhnutím rozevřela. Jason si protáhl ztuhlé prsty a uchopil vidličku.

Během jídla se plně soustředil na prohlídku prostředí. Dělal to nenápadně — na profesionálním hráči nikdy není poznat, že soustředěně vnímá: letmý pohled na spoluhráčovy karty, nepatrná změna ve výrazu, z níž se dá usoudit, jaký má protihráč list. Postupně se letmými pohledy dotkl všeho, co v kajutě bylo. Panel s řídicími prvky, obrazovky, počítač, projekce hvězdné mapy, regulátor skoku prostorem, kazeta na mapy, polička na knihy. Všechno si prohlédl, zvážil a zapamatoval. Určitá jejich kombinace se mu může hodit do plánu.

Zatím neměl pochybnosti jen o začátku a konci. Začátek: Stal se na této lodi zajatcem a letí zpátky na Cassylii. Konec: Zajatcem zůstat nemíní — a nemíní se ani vrátit na Cassylii. Chybělo už jen to podstatné, co bude mezi začátkem a koncem. V této chvíli se konec zdál být nereálný, avšak Jasona ani nenapadlo, že by nereálný skutečně mohl být. Řídil se principem, že si člověk musí štěstí zasloužit — otevřenýma očima sledovat, jak se situace vyvíjí a ve správném okamžiku jednat. Dostatečně rychlé jednání přináší štěstí. Rozvažování možností, zatímco příhodný okamžik prchne, přináší smůlu.

Odstrčil prázdný tác a rozmíchával si v šálku cukr. Mikah pojedl skromně už před chvílí a nyní si dopřával druhý šálek čaje. Pil zamyšleně s očima upřenýma do neurčita. Nepatrně sebou trhl, když na něho Jason promluvil.

„S ohledem na to, že na této lodi není žádná zásoba cigaret, co kdybyste mi dovolil, abych kouřil svoje vlastní? Do kapsy nedosáhnu, když jsem tak přikován k sedadlu.”

„Nemohu vám pomoci,” řekl Mikah, aniž se pohnul. „Tabák je dráždidlo, droga a karcinogen. Kdybych vám podal cigaretu, podával bych vám rakovinu.”

„Nedělejte ze sebe pokrytce!” utrhl se Jason — a vnitřně ho uspokojilo, když spatřil, jak krk jeho věznitele zrudl. „Z tabáku se karcinogenní látky odstraňují už pár stovek let. A i kdyby se neodstraňovaly — jaký by to na mou situaci mělo vliv? Vezete mě na Cassylii na jistou smrt. Proč by vás tedy mělo zajímat, v jakém stavu budu mít v příštích dnech plíce?”

„Z tohoto hlediska jsem neuvažoval. V životě však existují určitá pravidla…”

„Ano?” přerušil ho Jason, aby si udržel iniciativu a výhodu. „Není jich tolik, jak byste si rád myslel. A vy, co si pořád vymýšlíte pravidla, nikdy svoje myšlení dostatečně neextrapolujete. Jste proti drogám. Jakým drogám? Co taková kyselina v čaji, který pijete? Nebo thein, co je v něm? V čaji je theinu spousta — a je to droga, která působí povzbudivě i močopudně. Z toho důvodu se čaj do zásobníku ve skafandru nedává. To je případ, kdy je droga z rozumných důvodů zakázána. Můžete svůj zákaz kouření odůvodnit stejně rozumně?”

Mikah se chystal k odpovědi, ale pak ještě chvíli uvažoval. „Možná že máte pravdu. Jsem unaven, a tohle nakonec není důležité.” Opatrně vytáhl Jasonovi z kapsy cigaretové pouzdro a upustil je na tác. Jason se o žádnou akci nepokusil. Mikah si s poněkud rozpačitým výrazem nalil třetí šálek čaje.

„Musíte mě omluvit, Jasone, že jsem se vás snažil přizpůsobit svým běžným představám. Když člověk hledá cestu velké Pravdy, někdy pustí ze zřetele drobné pravdivosti. Netolerantní nejsem, avšak mám silný sklon předpokládat, že všichni budou žít podle pravidel, která jsem si stanovil pro sebe. Na poníženost bychom neměli nikdy zapomínat, a děkuji vám, že jste mi to připomenul. Hledání Pravdy není vůbec snadné.”

„Žádná velká pravda neexistuje,” namítl Jason, a nyní z jeho hlasu nezazníval hněv ani útočnost, protože chtěl svého věznitele vtáhnout do další konverzace. A natolik ho zaujmout, aby na chvíli zapomněl na jeho volné zápěstí. Pozvedl k ústům šálek, ale čaje se pouze dotýkal rty, ale nepil ho. Nedopitý šálek — to byl přirozený důvod k tomu, aby mu Mikah nechal ruku volnou.

„Žádná velká Pravda?” Mikah se soustředěně zamyslel. „To snad nemyslíte vážně. V galaxii je jí plno — je prubířským kamenem samotného skutečného života. To je to, co vlastně odlišuje člověka od zvířat.”

„Neexistuje žádná pravda, žádný život, žádný člověk. Alespoň nic z toho takové, jak to vyslovujete — velkými písmeny. Neexistuje.”

Mikah se zamyslel, až se mu hladká pokožka na čele stáhla do vrásek. „Budete se muset vyjádřit jednoznačně,” řekl. „Protože vám dost dobře nerozumím.”

„Jste to bohužel vy, kdo se nevyjadřuje dost srozumitelně. Konstruujete skutečnost, která prostě neexistuje. Pravda s malým pé je popis, vztah. Způsob, jak popsat konstatování. Sémantický nástroj. Ale pravda s velkým počátečním písmenem je imaginární slovo, prázdný a bezobsažný zvuk. Slovo, které předstírá, že patří mezi podstatná jména, ale nic necharakterizuje a k ničemu se nevztahuje, a které nic neznamená. Když prohlašujete, že věříte ve velkou Pravdu, ve skutečnosti říkáte, že nevěříte v nic.”

„Neuvěřitelně se mýlíte!” vzrušil se Mikah a s prstem probodávajícím vzduch se předklonil. „Pravda je filozofická abstrakce, jeden z nástrojů, které používá náš mozek, aby nás pozvedl nad zvěř — důkaz, že nejsme zvěř, ale tvorové vyššího řádu. Zvířata mohou být pravdivá — avšak Pravdu nemohou pochopit. Zvířata vidí, ale skutečnou krásu vidět nedokážou.”

„Ale ne!” zabručel Jason. „S vámi se nedá diskutovat, a o nějaké radosti z rozumné výměny názorů nemůže být ani řeč. My ani nemluvíme stejným jazykem. Zapomeňme na chvíli na to, že někdo z nás může mít pravdu a druhý se mýlit, a vrame se k samotným základům, abychom se shodli na významu výrazů, které používáme. Začněme takhle — dokážete říct, jaký je rozdíl mezi etikou a étosem?”

„Samozřejmě!” odfrkl Mikah a při myšlence, že ho čeká vzrušující souboj na slovíčka, se mu zablesklo v očích. „Etika je nauka pojednávající o tom, co je dobré a co špatné, nebo správné či nesprávné — neboli o mravních povinnostech a závazcích. Étos znamená vůdčí víru, základ nebo ideály, které charakterizují nějakou skupinu nebo komunitu.”

„Velice správně. Vidím, že jste dlouhé noci v kosmické lodi prožil s nosem zabořeným do knih. Teď sám sebe přesvědčte, že rozdíl mezi oběma výrazy jasně chápete, protože v tom spočívá jádro problému, pokud jde o naši vzájemnou komunikaci. Étos je neodlučitelně spojen s určitou společností a nelze ho od ní oddělit, jinak ztratí veškerý svůj význam. Souhlasíte?”

„No…”

„Ale jděte — podle vaší vlastní definice musíte souhlasit. Étos nějaké skupiny je jenom generalizující termín, který zahrnuje veškerá pravidla, podle nichž se členové této skupiny vzájemně respektují. Je to tak?”

Mikah váhavě přikývl na souhlas.

„Když jsme se tedy v tomhle shodli, můžeme pokročit o kousek dál. Etika, opět podle vaší definice, se musí zabývat libovolným počtem skupin nebo společností. Pokud absolutní zákony etiky existují, musejí být tak všeobsažné, že je lze aplikovat na jakoukoli společnost. Takový zákon etiky musí být obecně uplatnitelný jako gravitační zákon.”

„Nerozumím vám…”

„Myslel jsem si, že nebudete rozumět, až se dostanu do této fáze argumentace. Vy všichni, co žvaníte o svých univerzálních zákonech, ve skutečnosti vůbec nechápete, co tento výraz vlastně znamená. Já toho z historie vědy moc nevím, ale jsem ochoten se vsadit, že první gravitační zákon, jak byl formulován, popisoval, že věci padají takovou a takovou rychlostí a že jejich zrychlení je takové a takové. To není zákon, ale výsledek pozorování, které v této formě není úplné, dokud nedoplníte na této planetě. Na planetě o jiné hmotnosti bude výsledek pozorování jiný. Gravitační zákon představuje vzorec