„Výjimečně jsme zajedno, Jasone. Snažil jsem se ti otevřít oči, abys spatřil skutečné světlo, ale ty se odvracíš a nechceš prohlédnout. Odvrhuješ Věčný zákon a jsi tudíž zatracen.”

Indikátor tlaku na parním kotli zasyčela vysunul se, ale paliva bylo tak sotva u dna.

„Ijale, seber trochu jídla na snídani,” zvolal, „a uteč od stroje. Palivo zmizelo a stroj není k ničemu.”

„Udělám uzel, aby se dalo nést, a utečem po svých.”

„Ne, to nepřichází v úvahu. Snarbi je tady doma a ví, že ráno jeho zmizení zjistíme. A už na nás chystá cokoli, už je to v pohybu, a po vlastních nohou nejsme schopni uniknout. Takže si snad klidně můžeme ušetřit mrhání silami. Ale můj ručně vyrobený superparostroj nedostanou!” dodal důrazně a uchopil samostříl. „Zpátky, vy oba, zpátky! Kvůli mým schopnostem ze mě udělají otroka, ale žádné bezplatné vzorky přílohou nedostanou. Jestli budou nějaké takové parní žihadlo chtít, budou za ně muset pěkně solit!”

Zalehl ve vzdálenosti maximálního dostřelu samostřílu a třetím šípem zasáhl kotel. Ten se roztrhl za nejvýš uspokojivé detonace a kol dokola se snesla sprška z malých kousků kovu a dřeva. V dálce se ozvaly výkřiky a štěkání psů.

Když se vztyčil, spatřil, jak sem vysokou trávou z dálky míří řada postav — a když se přiblížila, bylo možné také rozeznat velké psy napínající vodítka. Přesto, že museli během několika hodin urazit velkou vzdálenost, rychle se neúnavným poklusem přibližovali — zkušení běžci v tenkých kožených oblecích, z nichž každý nesl krátký laminovaný luk a plný toulec šípů. Seběhli se do půlkruhu, chystali se pustit psy, jimž odkapávaly z huby sliny, a zarazili se, když se v dostřelu samostřílů objevili tři cizinci. Zasunuli šípy do výřezů a v bezpečné vzdálenosti od kouřících trosek caro ostražitě vyčkávali, dokud se konečně nedoklopýtal Snarbi, zpola nesen dalšími dvěma běžci.

„Teď patříte… Hertugu Perssonovi… jste jeho otroky…,” vyrážel ze sebe. Zdálo se, že je tak vyčerpán, že okolí pořádně nevnímá. „Co se stalo s caro?” Poslední slova téměř zaječel, protože si povšiml doutnající trosky, a určitě by se zhroutil, kdyby ho nepodpírali. Ztrátou stroje cena za otroky zřejmě klesla.

Doklopýtal se k troskám a bez jakékoli pomoci od vojáků posbíral z Jasonových nástrojů a pomocných zařízení, co jen našel. Když se pěší kavaleristé přesvědčili, že nic z toho mu neublížilo, s váháním souhlasili, že je ponesou. Jeden z vojáků byl zřejmě velitelem, i když byl oblečen stejně jako ostatní, a na jeho pokyn vojáci zajatce obstoupili a s namířenými šípy je postrkováním přiměli zvednout se.

„Už jdu, už jdu,” zabručel Jason, ale kost okusovat nepřestal, „nejdřív však musím zkonzumovat snídani. Přede mnou se otevírá nekonečná vyhlídka na krenoj a toto poslední skutečné jídlo chci vychutnat, než vstoupím do poddanského stavu.”

Nejbližší vojáci se zatvářili zmateně a otočili se s tázavými pohledy na důstojníka. „Kdo to je?” zeptal se velitel Snarbiho a ukázal na dosud sedícího Jasona. „Je nějaký důvod, proč bych ho neměl zabít?”

„To nemůžeš!” zachroptěl Snarbi a zbledl na špinavý odstín běli. „To je ten, co vyrobil ďábelský vůz a zná všechna jeho tajemství. Hertug Persson ho mučením donutí, aby udělal jiný.”

Jason si otřel prsty o trávu a zvedl se. „Dobrá, pánové, můžeme jít. A cestou mi třeba někdo sdělí, kdo to vlastně Hertug Persson je a co se stane v příštích okamžicích.”

„Já ti to řeknu,” nabídl se chvástavě Snarbi, když se vydali na cestu. „Je to Hertug z Perssonoj. Bojoval jsem za Perssonoj a oni mě znají — a viděl jsem samotného Hertuga a ten mi věří. Perssonoj jsou v Appsale velmi mocní a mají mnoho mocných tajemství, ale nejsou tak mocní jako Trozelligoj, kteří mají tajemství caroj a jetilo. Věděl jsem, že můžu chtít od Perssonoj jakoukoli cenu, když jim přinesu tajemství caroj. A přinesu.” Divoce se zašklebil, když přistrčil svou hlavu k Jasonově. „Ty jim to tajemství řekneš. Já jim budu pomáhat, až tě budou mučit, dokud to neřekneš.”

Jason mu nastavil špičku nohy, a když Snarbi klopýtl a upadl, přešel po něm jako po lávce. Nikdo z vojáků té příhodě nevěnoval žádnou pozornost, a když přešli, Snarbi se potácivě postavil na nohy a za hlasitého klení je vrávoravě následoval. Jason jeho nadávky ani nevnímal, tak jako tak měl dost svých starostí.

Při pohledu z okolních kopců vypadala Appsala jako hořící město, které omývá moře. Až když se dostali blíž, bylo zřejmé, že kouř vychází z komínů, velkých i malých, kterými byly budovy posety, a že město začíná u pobřeží a rozkládá se na řadě ostrovů v mělkém zálivu. Na straně města přivrácené k moři kotvily velké lodě, schopné plout po moři, a blíže k pevnině, podél kanálů, byly přivázány ke kůlům čluny. Jason se úzkostlivě rozhlížel po kosmodromu, nebo nějaké jiné známce mezihvězdné kultury, ale nic takového neobjevil. Pak výhled zastínily kopce, když se cesta odklonila a vedla k moři v určité vzdálenosti od města.

Na konci kamenné přístavní hráze kotvilo docela rozměrné plavidlo, zřejmě na ně čekalo — vojáci zajatce spoutali na rukou i nohou a hodili je do vězeňské kajuty. Jasonovi se kroutivými a trhavými pohyby podařilo dostat na místo, kde mezi nedoléhajícími prkny zela škvíra, a jejich krátkou plavbu průvodcovsky komentoval, zdánlivě proto, aby svoje společníky informoval, ve skutečnosti však kvůli sobě, protože zvuk jeho vlastního hlasu ho vždy povzbuzoval a dodával mu odvahu.

„Naše cesta se chýlí ke konci a před námi se rozevírá romantické, starobylé město Appsala, známé svými odpornými zvyky, domorodci s vražednými choutkami a archaickým kanalizačním systémem, jehož hlavní konečnou stanicí, jak se zdá, je vodní kanál, do něhož naše loď právě vplouvá. Po obou stranách se nacházejí ostrovy, malé, poseté barabiznami tak zchátralými, že pozemní brlohy nejponíženějších ze zvířat jsou ve srovnání s nimi paláci, zatímco ty větší připomínají pevnosti obehnané vysokými zdmi a předsunutými hlídkovými posty.

V městě této velikostí nemůže být tolik pevnůstek, což mě vede k přesvědčení, že každá z nich je střeženou tvrzí jednoho z místních kmenů, rodů nebo klanů, o kterých nám náš Jidáš vyprávěl. Pohlédněte na tyto monumentální zvláštnosti a uvědomte si, že jsou produktem systému, který začíná u otrokářů, jaké ztělesňoval bývalý Ch’aka se svým kmenem louskáčků krenoj, aby zrodil rodinné hierarchie, jako jsou d’zertanoj, a dosáhl svého vrcholu prohnilosti za těmi mohutnými zdmi. Existuje zde jen absolutní moc, která neomezeně vládne, kdy každý dělá vše pro to, aby dosáhl všeho, čeho může, kdy jediná cesta nahoru vede přes mrtvoly druhých a kde se také se všemi technickými objevy a vynálezy se zachází jako se soukromým a osobním tajemstvím, které se využívá výlučně pro osobní prospěch. Dosud nikdy jsem neviděl lidskou sobeckost dotaženou do takových krajností a osobně obdivuji schopnost druhu homo sapiens provádět do důsledků nějakou ideu bez ohledu na to, jaká utrpení přináší.”

Loď náhle zpomalila, když se skasaly plachty, a Jason se ze svého labilního bidýlka skulil do páchnoucích útrob lodě. „Pád člověka,” zabručel, když se kousek po kousku usiloval dostat zpátky.

Po obou stranách zaskřípaly kůly a za nadměrného povykování a klení se loď zastavila. Padací dveře nad nimi se otevřely a všichni tři zajatci byli vyvlečeni na palubu. Loď kotvila v doku, ve vodním bazénu obklopeném budovami a vysokými zdmi. Za nimi se právě kvapně zavírala vodní vrata, kterými sem loď vplula z kanálu.

Víc neuviděli, protože je postrčili ke dveřím a dále je postrkávali chodbami a podél stráží, až dorazili do velké ústřední místnosti, v níž nebylo nic než velký zrezivělý železný trůn na vyvýšeném místě na jejím vzdáleném konci. Na trůně seděl muž, nepochybně samotný Hertug Persson, který měl okázalý bílý plnovous a vlasy sahající po ramena, bambulatý a červený nos a vodnaté modré oči. Ukusoval kreno nabodnuté vybraně na železnou vidličku se dvěma špicemi.