Oraiel zabručel a ústa ucpaná roubíkem se mu pokryla troškou pěny.

„To je řeč,“ podotkl Jason. Stáhl si klobouk do očí a zdvihl špičatou tyč, kterou zabalil do kousku kůže. „Ani ty ani ta stará nemáte dost zubů, abyste to zvládli, ale tvůj pomocník má docela pěkná kusadla. Může se prokousat koženým roubíkem a pak vám přehryzat řemínky na zápěstích. Ale to už budu daleko odtud. Buďte rádi, že nejsem jeden z vás, to už byste byli po smrti.“ Sebral koženou láhev s achadhem a hodil si ji přes rameno. „Tohle si vezmu na cestu.“

Nikdo nebyl v dohledu, když vystrčil hlavu z camachu, takže měl dost času, aby za sebou pevně zašněroval chlopeň. Pohlédl krátce na oblohu a pak se vydal mezi řady kupolí.

Se skloněnou hlavou se šoural táborem barbarů.

Nikdo mu nevěnoval nejmenší pozornost.

Většina lidí byla zachumlaná proti ustavičné zimě a vypadala rozedraně a nevýrazně jako on — muži, ženy, mladí i staří. Jedině bojovníci se lišili oděvem a těm se mohl snadno vyhnout tím, že odbočoval mezi camachy, kdykoliv spatřil, že se někdo z nich blíží. Jim se vyhýbali i ostatní, takže si jeho počínání nikdo nevšiml.

Ukázalo se, že v uspořádání tábora neexistuje žádný řád, který by se dal vysledovat. Camachy stály v nepravidelných, klikatých řadách, spěšně postavených zřejmě kdekoliv, kde jejich majitelé zůstali stát. Po chvíli jejich počet prořídl a Jason se ocitl u stáda malých, chundelatých a zle se tvářících krav. Kolem byly roztroušeny ozbrojené hlídky, které držely uvázané moropy, proto si razil cestu tak rychle, jak jen to bylo prozíravé. Slyšel a cítil — poblíž stádo koz, tomu se rovněž vyhnul. Pak se najednou ocitl u posledního camachu a před ním se rozprostírala beztvará planina, táhnoucí se k horizontu. Slunce už téměř zapadlo a Jason na ně šastně zamrkal.

„Zapadalo přímo za mnou, nebo trochu vpravo. To si pamatuju, když mě sem vezli. A jestliže půjdu obráceným směrem a vydám se k západu slunce, měl bych se dostat k lodi.“

To jistě, řekl si v duchu, jestliže to zvládnu tak rychle jako ti hrdlořezové, co mě sem přivezli. A jestliže půjdu správným směrem a jestliže oni neodbočovali. A jestliže mě nikdo z těch krvežíznivých tvorů nenajde. A jestliže…

Už žádné jestliže. Zavrtěl hlavou a narovnal se, pak si pořádně lokl odporného achadhu. Když zvedal koženou láhev k ústům, ohlédl se a ujistil se, že ho nikdo nepozoruje. Otřel si ústa rukávem a vyšel do pusté stepi.

Daleko nedošel. Jakmile nalezl proláklinu, odkud ho nebylo z tábora vidět, spustil se do ní. Trochu ho chránila před větrem, a přitáhl si kolena k hrudi, aby uchoval teplo, a pak čekal, dokud se úplně nesetmělo. Nebyl to zrovna nejpovzbudivější způsob, jak utratit čas, zkřehlý a stále prochladlejší, zatímco mu vítr šustil v trávě nad hlavou, ale neměl jinou možnost. Položil na protější stěnu prolákliny kamínek, aby vyznačil přesné místo, kde slunce zapadlo, pak se schoulil u opačné stěny. Přemítal o rádiu, a dokonce ho otevřel, aby zjistil, jestli by se s ním nedalo něco dělat, ale bylo beznadějně neopravitelné. Potom se posadil a čekal, až slunce dosáhne západního horizontu a vyjdou hvězdy.

Kéž by se byl věnoval více pozorování hvězd, než loď přistála, ale teď už na to bylo trochu pozdě. Jejich postavení neznal a neměl ponětí, jestli je zde nějaká polární hvězda nebo dokonce cirkumpolární souhvězdí, podle něhož by se mohl řídit. Jedno si přece jen zapamatoval ze stálého prohlížení map a tabulek, když se připravovali na přistání — že přistáli téměř přesně na 70. rovnoběžce a 70 stupních severní šířky.

A co to tedy znamenalo? Jestliže zde byla nějaká polárka, nacházela by se přesně 70 stupňů nad severním horizontem. Kdyby měl k dispozici několik nocí a úhloměr, dala by se docela snadno najít. Ale v situaci, v níž se nacházel, neměl moc času na metodické pozorování. A neulehčovala mu ji ani teplota — zadupal nohama, aby zjistil, jestli v nich ještě zůstal nějaký cit.

Severní polární osa by měla být 70 stupňů nad severním horizontem, což znamenalo, že se slunce v poledne bude nacházet přesně 20 stupňů nad jižním horizontem. To musí platit pro každý den v roce, protože osa rotace planety je kolmá na ekliptiku. Tady neplatí žádný nesmysl o dlouhých a krátkých dnech nebo dokonce o ročních obdobích. Na každém místě povrchu planety slunce vždy vychází na tomtéž místě na horizontu. Den za dnem, rok za rokem opisuje stejný oblouk na obloze, pak zapadá na témže místě na západním horizontu jako předešlé noci. Dny a noci mají na celé planetě vždy stejnou délku. Rovněž tak úhel dopadu slunečních paprsků — a to znamená, že množství záření dopadajícího na kteroukoliv plochu zůstává stejné po celý rok.

Jelikož dny a noci mají stejnou délku a přívod energie stále týž, počasí zůstává stále stejné — s tím se nedá nic dělat. V tropech je vždy horko, ale póly spočívají ve věčném ledovém objetí.

Slunce nyní vypadalo jako kotouč z tlumeného žlutého světla na samém okraji horizontu. V této vysoké zeměpisné šířce se sunulo šikmo podél horizontu, místo aby kleslo přímo za obzor a zmizelo z očí. Když se polovina kotouče ponořila za horizont, Jason si to místo vyznačil na vzdáleném okraji prolákliny, potom odstoupil a postavil na ně špičatý kámen. Pak se vrátil na místo, kde předtím seděl, a díval se přimhouřenýma očima na výsledek svého zaměřování.

„Výborně,“ pochválil se nahlas. „Teď vím, kde slunce zapadá — ale jak budu sledovat ten směr, až se setmí? Přemýšlej, Jasone, přemýšlej, protože právě teď na tom závisí tvůj život.“ Zachvěl se, zcela jistě z chladu.

„Pomohlo by, kdybych znal přesně to místo na horizontu, kde slunce zapadá, kolik je to stupňů západně od severu. Kdyby nebylo sklonu osy, pak by to nebyl žádný problém.“ Načrtl do písku oblouky a úhly a mumlal si pro sebe. „Jestliže je osa kolmá, musí být každý den rovnodennost, to znamená, že den a noc jsou stále stejně dlouhé, což znamená — aha!“ Pokusil se lusknout prsty, ale měl je příliš studené, než aby se to podařilo.

„Už to mám! Jestliže se má délka noci rovnat délce dne, pak je jenom jedno místo, kde slunce zapadá a vychází na každé šířce od rovníku na sever a na jih. Slunce bude muset opsat 180° oblouk přes oblohu, takže musí vyjít právě na východě a zapadnout právě na západě. Heuréka.“

Napřáhl pravou ruku a posouval jí, dokud prst neukazoval na jeho zaměřovací kámen.

„Je to prostinké. Ukazuji na západ a přímo před sebou mám jih. Nyní chytře natáhnu levou ruku a ukážu přímo na východ. Nezbývá než stát v této nepohodlné pozici, dokud nevyjdou hvězdy.“

Ve svěžím řídkém vzduchu se už objevovaly na východě první hvězdy, ačkoliv na protějším horizontu dosud přetrvával soumrak. Jason se na chvíli zamyslel a rozhodl se, že přesnost své techniky ukazování prstem vylepší. Položil na východní okraj rokle kámen, přesně nad místem, kde předtím seděl. Pak vyšplhal na protější stěnu a proložil jím a prvním značkovacím kamenem myšlenou přímku. Jasná modrá hvězda ležela těsně u horizontu na správném místě a kolem ní se začalo rýsovat jasné souhvězdí ve tvaru Z.

„Má spásná hvězdo, budu se od tebe vzdalovat,“ řekl a rozepnul si levou přezku, aby se podíval na osvětlený ciferník hodinek. „Mám tě. Při dvacetihodinovém dni připadá deset hodin na tmu a deset na světlo. Takže hned teď se vydám směrem od své hvězdy. Ta během pěti hodin dosáhne svého zenitu na jihu, a já ji budu mít nalevo od sebe, když půjdu. Pak se stočí a zapadne přímo přede mnou okolo úsvitu. To bude naprosto jednoduché, dokud budu každou hodinu nebo půlhodinu dělat korekce s ohledem na její novou polohu v závislosti na čase. Ha!“

Když ze sebe vyrazil posměšek, přesvědčil se, že souhvězdí tvaru Z má přímo za zády, dal si tyč přes rameno a vydal se na cestu. Připadalo mu, že si připravil dostatečně bezpečné zaměření, ale přesto si přál, a to ne poprvé, aby měl gyromagnetický kompas.