„Takového jako ty bych si možná oblíbil,“ řval Temuchin. „Pokud tě dřív nezabiju. Pojď do mého camachu.“ Otočil se a Kerk šel s ním. Minuli Jasona, aniž si ho všimli. Jason obrátil oči v sloup, šastný, že obloha nespadla, ani že se ze slunce nestala nova, pak se vydal za nimi.
„Zůstaň tady!“ poručil Temuchin, když došli ke camachu, a probodl Jasona zuřivým pohledem, jako by jen on měl vinu za to, co se stalo. Pak pokynul strážím, aby zaujali svá místa a šel za Kerkem dovnitř. Jason nic nenamítal. Raději bude čekat na větru, jakkoli mrazivém, než aby byl svědkem konfrontace ve stanu. Kdyby Kerk Temuchina zabil, jak by odtud uprchli? Únava a bolest se začaly znovu ozývat a Jason se ve větru zachvěl — říkal si, zda riskovat a použít medikit. Odpověděl si, že ne, a tak se, chvěl dál a čekal.
Zvnitřku hlasitě zaznívaly zlobné hlasy a Jason se schoulil a čekal, až skončí. Nic se nestalo. Opět se zachvěl a řekl si, že sedět je pohodlnější, a sedl si na zem, která studila. Hlasy ve stanu znovu zesílily — pak nastalo zlověstné ticho. Jason si všiml, že i strážci si vyměňují soustředěné pohledy.
Ozval se ostrý trhavý zvuk, strážci vyskočili, otočili se a pozvedli kopí. Kerk otevřel vchod do stanu prudkým trhnutím za chlopeň, ale zapomněl, že ji musí napřed rozšněrovat. Silné kožené řemínky praskly, nebo se vytrhly z masivních držáků a tyčový železný nosník se ohnul do ostrého úhlu. Kerk si zřejmě ničeho z toho nevšiml. Prošel kolem strážců a za chůze kývl na Jasona — ten jen krátce pohlédl ke vchodu do stanu na Temuchinův obličej plný vzteku a pochopil. Otočil se a pospíchal za Kerkem.
„Co se stalo?“ zeptal se.
„Nic. Jen jsme si povídali a oukávali se, ale nikdo z nás nechtěl ustoupit. Neodpovídal na mé otázky a já jsem se neobtěžoval odpovídat na jeho. Je to nerozhodně — prozatím.“
Jason pocítil neklid. „Měli jste počkat, až se vrátím. Proč jste sem tak vtrhli?“ Věděl, jakou uslyší odpověď, dříve než se zeptal, a uslyšel.
„A proč ne? Pyrrany nebaví sedět na hoře a dělat vězeňské dozorce. Přišli jsme se přesvědčit na vlastní oči. Cestou jsme si to párkrát rozdali a morálka se zlepšila.“
„O tom nepochybuji,“ řekl Jason uznale a přál si, aby už zase ležel ve svém camachu.
12
Kolem camachu hvízdal vítr a občas vehnal hrstku drobných sněhových vloček otvorem pro odvádění kouře, ale uvnitř bylo teplo a útulno. Atomová kamínka dávala dost tepla, které zdolávalo průvan a netěsnosti. Silný nápoj, který Kerk přinesl, svědčil Jasonovu žaludku mnohem lépe než ten hnusný achadh. Rhes přidal kartón balíčků s jídlem a Meta je otvírala. Ostatní Pyrrané odpočívali ve svých camachách, rozložených v sousedství, nebo stáli nenápadně na stráži poblíž vchodu. V tomto vzácném okamžiku, kdy se nacházeli v srdci barbarského tábora, je nikdo nesledoval, ani nenapadal.
„Ty nenažranče,“ řekla Meta, když Jason sáhl po kouřícím, voňavém balíčku s jídlem, „už jsi jeden snědl.“
„Ten první byl pro mě. Tenhle je pro moje dobité tělo a za ztrátu krve.“ Zatímco žvýkal teplé a šavnaté sousto, ukázal na Kerkovu přilbu. „Vidím, že ses stylově přidal ke klanu orla, ale kde jsi sehnal tolik lebek? Ty na domorodce udělaly dojem. Nevěděl jsem, že je na celé planetě tolik orlů.“
„Asi není,“ uznal Kerk a přejížděl prstem po hákovitém zobáku a lebce bez očí. „Podařilo se nám zastřelit tohohle a udělat matrici. Všechny ostatní jsou odlitky z plastu. A teď nám pověz, co máš za lubem. Tahle dětská maškaráda je sice příjemná, ale chceme s ní už skoncovat a začít s dolováním.“
„Strpení,“ řekl Jason. „Dolování bude muset chvilku počkat, ale ručím za to, že cestu k němu bude zdobit nejedna bitva. Dovol mi doplnit něco z toho, co jsem zjistil od doby, kdy jsem s tebou mluvil naposled.
Temuchin má za sebou většinu kmenů z planin, přinejmenším všechny ty rozhodující. Je zatraceně inteligentní a jako vůdce chytrý. Intuitivně zvládl taktiku podle vojenských učebnic. I to zásadní, že musí mužstvo stále udržovat v činnosti. Po vyhnání geologické expedice vyzvídal mezi klany a zjistil, že jeden nebo dva žijí spolu v nepřátelství. Ty zlikvidoval a kořist rozdělil. Tak to od té doby dělá. Buď jsi s ním, nebo proti němu, a nikdo není neutrál. To vše navzdory přirozené nomádské tendenci sdružovat se a zase rozcházet a jít vlastní cestou. Těch několik vůdců, kteří se pokusili z nového režimu vymanit, stihla tak krutá smrt, že to na všechny ostatní velice zapůsobilo.“
Kerk zavrtěl hlavou. „Jestliže tady všechny lidi sjednotil, pak nic nezmůžeme.“
„Co takhle ho zabít,“ navrhla Meta.
„Vidí, co pár týdnů mezi barbary dokáže udělat s dívkou,“ podotkl Jason. „Přiznám se, že mě to láká. Aliance by se rozpadla, ale museli bychom někoho podplatit. Kdybychom se pokusili otevřít doly, objevili by se další vůdcové a útoky by se obnovily. Ne, my musíme udělat něco lepšího. Jestli to půjde, rád bych převzal jeho organizaci a využil ji v náš prospěch. A nemáš tak úplně pravdu, Kerku. Všechny nesjednotil, jen nejsilnější klany. Je tu pár menších, o které se nestará, protože ho neohrožují. Na severu je však spousta horských kmenů hrdých na svou nezávislost. Většina z nich je z klanu Lasiček. Bojují mezi sebou, ale proti jakékoliv hrozbě zvenčí budou postupovat společně. Tou hrozbou je Temuchin — a v tom je naše velká šance převzít vliv.“
,Jak?“ zeptal se Rhes.
„Tím, že budeme lepší než on. Že se ozdobíme slávou a že ho v horském tažení předčíme. A že zařídíme, aby se dopustil několika chyb. Když to správné navlékneme, mohli bychom se vrátit z tažení s Kerkem včele rady, nebo na úrovni Temuchina. Tohle je drsná společnost a každému je jedno, čím jsi byl loni, ale hledí na ta, cos pro ně udělal nedávno. Platí zde přísná společenská hierarchie a my zařídíme, aby Kerk stanul na jejím vrcholu. Totiž my všichni kromě Rhese.“
,Proč já ne?“ divil se Rhes.
„Ty zajistíš druhou část plánu. Nikdy jsme nevěnovali příliš pozornosti nížinám pod útesy, protože tam nejsou žádná ložiska těžkých kovů. Mají tam však zřejmě pokročilé zemědělství. Temuchin vymyslel, jak se tam dostat, a spustil dolů nájezdníky na výpravu, kterou bych nechtěl podnikat podruhé, s cílem ukrást střelný prach. Jsem přesvědčen, že ho chce použít proti horským kmenům, aby je porazil. Na horské průsmyky se těžko útočí. Pomohl jsem Temuchinovi přinést ten střelný prach — a zároveň jsem měl oči stále otevřené. Kromě střelného prachu jsem viděl pušky s křesacím zámkem, dělo, vojenské uniformy a pytle mouky. To je přesvědčivý důkaz.“
„Důkaz čeho?“ pronesl Kerk podrážděně. Měl raději přímočarou logiku.
„Copak to není jasné? Je to důkaz, že je tam pěkně rozvinutá kultura. Chemie, hospodářství, ústřední vláda, daně, kovářství, slévačství, tkalcovství, barvířství…“
„Jak tohle všechnu víš?“ podivila se Meta.
„Povím ti to dnes večer, drahá, až budeme sami. Teď by to vypadala, že se chvástám. Ale vím, že usuzuji správné. Tam dole v nížinách se rozvíjí střední stav, a já se vsadím, že nejrychleji se rozvinou bankéři a obchodníci. Rhes se tam uchytí. Jako zemědělec má pro to nejlepší předpoklady. Koukněte na tohle, je to klíč k jeho úspěchu.“
Vytáhl z váčku kovový kotouček a vyhodil ho do vzduchu, pak ho podal Rhesovi.
„Co je to?“ zeptal se Rhes.
„Peníze. Mince nižší hodnoty. Vzal jsem jí jednomu mrtvému vojákovi. Toto je osa, na níž se točí obchodní svět, nebo mazadlo té osy, nebo něco podobného v duchu tohoto příměru. Uděláme si její rozbor a vyrazíme celou sérii, která bude nejen tak dobrá, ale ještě lepší než originál. Vezmeš si je, aby ses uchytil, zařídíš si obchod a připravíš se na další krok.“