Teď, osamělému, sklíčenému a prokřehlému v mokré noci, jevilo se mu vše velice neurčitě. K čertu s tím! Zkroutil se a pokusil se udělat si pohodlí a usnout, ale výjevy masakru se stále vracely.

Svým způsobem, Temuchine, jsi velký muž, řekl si v duchu, a já se tě chystám zničit. D隝 nemilosrdně padal.

Za rozbřesku, znovu vyrazili, tichá kolona postupující lesem v rubáši mlhy. Zajatý venkovan drkotal strachem zuby, dokud nenarazili na mýtinu a stezku, které poznal. Pak už se usmíval a byl šastný, cestu jim ukázal správně. Do úst mu nacpali cár oděv, aby nemohl spustit poplach.

Před nimi se ozval praskot zlámaných větviček a hlasy.

Kolona se okamžitě zastavila a zajatci na krk přitiskli meč. Nic se nepohnulo. Hlasy před nimi zesílily a z ohbí stezky vyšli dva muži. Až po dvou třech krocích si uvědomili, že se před nimi v mlze tyčí kontury postav. Nežli se mohli vzchopit k činu, půl tuctu šípů je zbavilo života.

„Co to mají za klacky?“ zeptal se Temuchin Jasona.

Jason sklouzl na zem a obrátil nejbližší mrtvolu botou. Muž měl na sobě náprsní krunýř z lehké oceli a ocelovou přilbu, ale jinak nebyl ozbrojen, jeho oblek byl z hrubé látky a kůže. Za opaskem měl krátký meč a v ruce dosud svíral to, co mohlo být jedině primitivní mušketou.

„Tomu se říká puška,“ řekl Jason a zvedl ji. „Střelný prach z ní vyhodí kousek kovu, který dokáže zabít. Střelný prach a kov se vloží tady do té trubice. Když se zatáhne za tuhle páčku dole, z tohoto kamene přeskočí jiskra do střelného prachu, který se vznítí a kov vymrští.“

Když vzhlédl, zjistil, že všichni, co ho slyší, mu míří lukem na hrdlo. Opatrně odložil zbraň, vytáhl dva kožené váčky z opasku mrtvého a nahlédl do nich. „Přesně to jsem si myslel. Kulky a hadříky — a tohle je střelný prach.“ Podal druhý váček Temuchinovi, který se do něho podíval a přičichl k němu.

„Moc ho tu není,“ upozornil.

„Pro tyhle pušky ho není moc zapotřebí. Ale určitě musí být větší zásoba tam, odkud muži přišli.“

„Právě to jsem si myslel,“ řekl Temuchin a pokynul, aby vytáhli šípy z mrtvol, uřezali oběma mrtvým palce a těla odkulili. Sám si vzal obě muškety.

Za necelých deset minut jízdy po stezce dorazili k okraji mýtiny, velké louky, lemované klidně tekoucí řekou. U vody se krčila pevná kamenná budova s vysokou věží uprostřed. Na vrcholu věže bylo vidět dvě postavy.

„Zajatec říká, že tohle je místo, kde jsou vojáci,“ oznámil důstojník, který překládal.

„Zeptej se ho, jestli ví, kolik je tam vchodů,“ nařídil Temuchin.

„Říká, že neví.“

„Zabij ho.“

Rychlý úder meče zlikvidoval zajatce a jeho mrtvola byla shozena do houští.

„Jsou tam jenom jedny malé dveře na téhle straně a úzké díry, kterými se dá střílet z luků a z pušek,“ zjistil Temuchin. „Tohle se mi nelíbí. A dva muži prohlédnou budov z dalších stran. Co je to za kulatou věc nad zdí?“ zeptal se Jasona.

„Nevím — ale řekl bych, že puška, stejná jako tyhle, jenže mnohem větší, která metá velké kusy kov.“

„Taky jsem si to myslel.“ Temuchin přimhouřil zamyšleně oči. Vydal rozkazy dvěma mužům, ti se otočili a jeli zpět stezkou. Průzkumníci sesedli z moropů a zmizeli v houštinách. Tito muži se naučili skrývat na holé planině a v krytu lesa zmizeli beze stopy… S trpělivostí dravců čekali zbývající bojovníci na moropech, až se průzkumníci vrátí.

„Je to, jak jsem si myslel,“ přikývl Temuchin, když se průzkumníci vrátili a podali zpráv. „Je to dobrá stavba a slouží jen k boji. Z druhé strany má ještě jedny dveře, stejného rozměru. Když počkáme až do soumraku, zmocníme se jí docela snadno. Ale já nechci čekat. Umíš vypálit z té pušky?“ zeptal se Jasona.

Ten váhavě přikývl, dovtípil se, co má Temuchin na mysli dokonce ještě než uviděl ty dva muže vracející se s jedním z mrtvých vojáků. Každý v Temuchinově tlupě bojoval, dokonce i odborníci na střelný prach hrající na loutnu. Jason se snažil něco vymyslet, jak se z té kaše dostat, ale nic nevymyslel a přihlásil se dobrovolně dříve, než to dostal rozkazem. Temuchinovi na formě nezáleželo, potřeboval mít bránu otevřenou a na to se nejlíp hodil Jason.

Uniformu mrtvého vojáka z nížin se mu podařilo upravit tak, že nebylo vidět díry po šípech a většinu skvrn od krve. Pak vetřel bláto do zbývajících skvrn. Začal padat jemný d隝, který mu mohl v situaci prospět. Zatímco si oblékal uniformu, učil se od důstojníka, který znal místní řeč, vyslovovat do omrzení jednoduchou větu „Otevřte — rychle!“, dokud neměl pocit, že ji vyslovuje správně. Nic složitého. Kdyby chtěli mluvit o něčem dalším, než ho pustí dovnitř, je z něho mrtvola už teď.

„Rozumíš, co máš udělat?“ zeptal se Temuchin.

„Je to docela jednoduché. Přijdu k bráně od řeky, zatímco vy budete čekat na okraji lesa proti proudu řeky. Řeknu jim, aby otevřeli. Otevřou. Vejdu a udělám všechno pro to, aby dveře zůstaly otevřené, dokud tam nedorazíte.“

„Pospíšíme si.“

„To vím, ale budu tam naprosto sám.“ Jason řekl jednomu z vojáků, aby podržel přilbu nad pánvičkou muškety, a odfoukl možná zvlhlý střelný prach. Chtěl, aby ten jediný výstřel, co měl, vyšel. Nasypal na pánvičku čerstvý prach, pak ji obalil kouskem kůže. Ukázal na pušku.

„Vystřelím jenom jednou, protože nebudu mít čas znovu nabít. A o tom erárním mečíku nemám valné mínění. Když ti to teda nebude moc vadit, vypůjčil bych si svůj pyrranský nůž.“

Temuchin jen přikývl a podal mu ho. Jason odhodil meč a zasunul nůž na jeho místo v opasku. Přilba čpěla potem, ale padala mu do čela, což se hodilo. Chtěl mít co nejvíce zakrytou tvář.

„Tak už běž!“ rozkázal Temuchin, rozčilený zdržením při maskování převleku. Jason se chladně usmál, otočil a zamířil do lesa.

Než ušel padesát metrů, byl promáčený až do pasu hustým, promoklým porostem. Tohle ho však trápilo ze všeho nejmíň. Když se prodíral mokrým lesem, divil se, jak se mohlo stát, že se zapletl do tohoto nejnovějšího šílenství. Kvůli střelnému prachu. Hlasitě a bez ustání klel, pak se upřeně zadíval na opevněnou stavbu, nyní stěží viditelnou skrz d隝. Dalších dvacet metrů bude stačit. Až je ušel, opustil úkryt mezi stromy a zamířil přímo ke břehu řeky. Na spěchající vodu plnou bahna dopadal d隝 a vytvářel na ni nekonečnou řadu spojujících se kruhů. Potlačil nerozumnou touhu přesvědčit se o stavu střelného prachu v pušce. Tak jen do toho! Sklonil hlavu a prodíral se ke stavbě, teď už viditelné i přes d隝.

Jestli ho někdo ze strážní věže pozoroval, nedal to najevo. S pátravým pohledem zpod okraje přilby a se zbraní přitisknutou k hrudi se dostal tak blízko, že rozeznal drobící se maltu mezi hrubě otesanými kameny a těžké závory na čelních dveřích. Šel ke zdi, když se jeden z vojáků vyklonil z věže a zavolal na něho něco nesrozumitelného. Jason mu zamával, ale nezastavil se. Když ten muž zavolal znovu, Jason mu pokynul rukou a vykřikl: „Otevři!“ Jen doufal, že použil správný přízvuk a že snaha o drsný tón zakryla jakoukoliv nepřesnost. Pak se ocitl u zdi a mimo dohled mužů na věži, kteří na něho pořád volali. Dveře, pevné a nehybné, měl teď přímo před sebou. Nic se nedělo, a to jen zvyšovalo napětí. Pak se ozval škrábavý zvuk a Jason uviděl, že se z úzkého okna napravo od dveří vysunula hlaveň pušky.

„Otevřte — rychle!“ zvolal a zabušil do dveří. „Otevřte!“ Přitiskl se ke dveřím, aby na něho nemohla puška zamířit, a zabušil znovu pažbou muškety.

Z pevnůstky se ozvaly zvuky, hlasy a šourání, ale ještě hlasitěji slyšel Jason tep vlastního srdce, dunícího jako buben v nekonečných pauzách mezi údery. Neměl by utéci? Obě strany by ho zastřelily, kdyby se o to pokusil. Ale tady zůstat nemůže, zde je v pasti. Když zvedl mušketu, aby znovu zabušil na dveře, zaslechl chřestění řetězů a skřípavý zvuk, který dával tušit, že se železná závora odsouvá. Natáhl kohoutek křesadla a uvolnil kus kůže, která jej kryla. V okamžiku, kdy se dveře začaly otevírat, vrazil do nich vší silou ramenem a rozrazil je dokořán.