„Jeďte dál!“ poručil Temuchin. „Jeďte po stezce, kudy jsme přijeli. My tady zůstaneme a zdržíme každého, kdo se pokusí o pronásledování.“
Když Jason a jezdci se střelným prachem odjeli, ostatní sesedli z koní a ukryli se na kraji otevřeného pole. Jen odhodlaný útok mohl mít šanci proti smrtícím šípům, vylétajícím z temného přítmí pralesa.
Jason neměl z jízdy potěšení. Neodvážil se vzít si na výpravu mediku, ale teď by klidně riskoval. Ani si neovázal svoje dvě zranění ztuženou jelenicí, když ujížděl kroutící se stezkou na hrbatém moropovi. Jen se utěšoval, že to už nebude muset nikdy podnikat. Než dojeli k vypleněné farmě, ostatní jezdci je dohonili, a všichni pak jeli dál, zamlklí z vyčerpaní. Jason se cítil beznadějně ztracen na těch mlhavých, lesy lemovaných stezkách, které mu připadaly všechny stejné. Nomádi se však v terénu vyznali a jeli vytrvale k svému cíli. Moropové klopýtali a pouze stálé bodání ostruh je udržovalo v pohybu. Z boků jim kapala krev a vsakovala se jim do vlhké srsti. Když dojeli k řece, Temuchin dal znamení, aby zastavili.
„Sesedat!“ nařídil, „a z brašen si vezměte jen to nejnutnější. Zvířata necháme tady. A teď jeden po druhém přes ten kopeček k řece!“ Vyrazil první a vedl svého moropa.
Jason byl příliš omámen z vyčerpání a bolesti, než aby si uvědomil, co se děje. Když konečně přitáhl svého moropa k řece, zjistil, že na břehu jsou jen muži, ale ani jedno zvíře.
„Máš všechno, co potřebuješ?“ zeptal se Temuchin, uchopil Jasonovu uzdu a táhl moropa až k vodě. Když Jason přikývl, švihl nožem a úderem vedeným zespodu prořízl zvířeti hrdlo a téměř mu odsekl hlavu. Rychle uskočil, aby se vyhnul vytrysklé krvi, potom strčil svíjející se zvíře do řeky. Bystrý proud ho rychle odnesl.
„Stroj nevytáhne moropa na útes,“ vysvětloval Temuchin, „A my si nemůžeme dovolit nechat jejich těla u místa sestupu, abychom ho neprozradili a vojáci tam nečekali. Půjdeme pěšky.“ Pohlédl na Jasonovu zraněnou nohu. „Můžeš jít?“
„Je mi báječně,“ prohlásil Jason. „Nikdy mi nebylo líp. Malá procházka po několika nocích beze spánku a po tisícikilometrové jízdě je přesně to, co potřebuju. Tak jdem.“ Vykročil tak rychle, jak jen mohl, a snažil se nekulhat. „Přivezeme si střelný prach a já ti ukážu, jak se má používat,“ připomněl pro případ, že náčelník zapomněl.
Nebyla to žádná procházka. Nezastavovali se, sudy si předávali za chůze, ale Jason, stejně jako další tři zranění, se na tom nepodílel. Výstup do kopce na kluzké trávě se změnil v utrpení a Jasonova noha v bolestný sloup, z něhož odkapávala krev na špičku boty. Jason ostatním nestačil, a pochod byl nekonečný. Všichni ho předešli a v jedné chvíli mu zmizeli z očí za hřebenem. Vytřel si z očí pot a déš a belhal dál, šel po stopách, které se v narovnávající se trávě ztrácely. Když se Temuchin z vrcholku kopce po něm ohlédl, s prsty na jílci meče, Jason zrychlil, div mu plíce nepraskly. Kdyby klopýtl, potkal by ho stejný osud jako moropy.
Po neurčité době ho zcela vylekalo, když vklopýtal mezi muže sedící v trávě u známé skalní stěny.
„Temuchin už šel,“ oznámil Ahankk. „Ty půjdeš teď. Každý z deseti prvních vezme s sebou na lano sud střelného prachu.“
„To je úžasný nápad,“ uznal Jason a netečně klesl do mokré trávy. Nevěděl, jak dlouho trvalo, než se dokázal posadit, aby si upevnil obvazy. Jeden z mužů přinesl sud střelného prachu, opásaný postrojem z kožených pruhů. To už se k nim sneslo lano a Jason se k němu nechal připoutat. Tentokráte ho však nijak neznepokojovalo, že by mohl spadnout. Položil hlavu na střelný prach a usnul, jakmile začal stoupat vzhůru, a probudil se, až když se ocitl u kraje útesu a udeřil se čelem o skálu. Dovolili mu, aby se na čerstvém moropovi vrátil do tábora sám a bez střelného prachu. Nechal zvíře jít pomalu, aby jízda byla snesitelná, když však dojel ke svému camachu, zjistil, že nemá sílu sesednout.
„Meto,“ zvolal přiškrceně, „pomoz zraněnému válečnému veteránovi.“ Zakolébal se, když vystrčila hlavu ze stanu, pak se skácel. Zachytila ho, než dopadl na zem, a odnesla do stanu. Byl to příjemný zážitek.
„Měl bys něco sníst,“ řekla Meta přísně. „Pil jsi už dost.“
„Nesmysl,“ odvětil a mlaskavě usrkával ze železného šálku.
„Nemám unavenou krev — nemám vůbec žádnou krev. Medikit mi sdělil, že jsem částečně vykrvácel, a dal mi náhradou železitou injekci. A pak, jsem tak unaven, že nemůžu jíst.“
„Sdělil taky, že potřebuješ transfúzi.“
„Ta se tady nedá udělat. Budu hodně pít a každý večer si dám kozí játra.“
„Otevři!“ vykřikl někdo a zatahal za chlopeň. „Mluvím jménem Temuchina.“
Meta zastrčila mediku pod kožešinu a šla ke vchodu. Grif, který rozdmýchával oheň, zvedl kopí a pohupoval jím v ruce. Do stanu nakoukl nějaký voják.
„Máš jít okamžitě k Temuchinovi.“
„Řekni mu, že přijdu za chvíli.“
Voják se nedal, ale Meta mu zakroutila nosem a vystrčila ho ven. Vchod znovu zašněrovala.
„Nemůžeš jít,“ prohlásila.
„Nemám na vybranou. Rány jsme sešiti, to by mělo stačit, a antibiotika nejsou. Železo mi už absorbují kosti.“
„Takhle jsem to nemyslela,“ řekla Meta zlostně.
„Vím, že ne, ale co naděláme.“ Vytáhl mediku a otočil číselníkem. „Něco proti bolesti do nohy, abych na ni mohl šlapat, a pěknou dávku stimulantu. Tím drogováním si zkracuju život o celé roky, a doufám, že to někdo ocení.“
Když vstal, Meta ho popadla za paži. „Ne, nesmíš,“ prohlásila.
Zvolil citový postup, vzal její obličej do rukou a políbil ji. Grif odfrkl a otočil se k ohni. Meta svěsila ruce.
„Jasone,“ řekla váhavě. „To se mi nelíbí. Nemůžu ti v ničem pomoct.“
„Můžeš mi pomoct v mnohém, ale ne právě teď. Ještě chvíli vydrž. Jdu ukázat Temuchinovi, jak má udělat svůj velký třesk, a pak se vrátíme na loď. Řeknu mu, že mu přivedu kmen Pyrranů, a to taky udělám. A ještě moc dalšího. Události se řítí, plány se kují, a pro Felicity brzy vzejde nový den.“
Léky mohly za to, že se dostal do povznesené nálady a že věřil každému slovu, které říkal. Meta, která strávila už dlouhý čas nad ohněm z trusu v tomto chladném příbytku, jeho nadšení nesdílela. Neřekla však ani slovo. Nejdřív povinnost — to je lekce, kterou se učí každý Pyrran už v jeslích.
Temuchin čekal, nebyla na něm znát únava minulých dní, a ukázal na sudy se střelným prachem na podlaze camachu.
„Předveď, jak vybuchne!“ poručil.
„Ne tady a ne najednou, ledaže plánuješ masovou sebevraždu. Potřebuju nějakou nádobu, ne velkou, která by se dala neprodyšně uzavřít.“
„Všechno, co potřebuješ, dám sem přinést.“
Náčelník zřejmě chtěl, aby pokusy s výbušninou byly utajeny, což Jasonovi vyhovovalo. Camach byl teplý a poměrně pohodlný, s jídlem a pitím při ruce. Klesl do kožešin a hryzal pečeni z kozí kýty, dokud nepřinesli, co potřeboval, pak si otřel ruce o kůži a dal se do práce.
Sešla se spousta hliněných hrnců, a Jason si vybral ten nejmenší, o něco větší než šálek. Potom vytáhl zátku z jednoho sudu a opatrně nasypal trochu střelného prachu na pruh kůže. Zrnka měla různou velikost, ale Jason pochyboval, že by to mohlo ovlivnit rychlost hoření. Tento prach přece v mušketách fungoval. Naběračkou z tuhé kůže naplnil hrnek až do poloviny. Granulky překryl přiléhajícím kouskem kůže a upěchoval kulatým koncem opotřebované stehenní kosti. Temuchin stál za ním a pozorně sledoval celý postup. Jason vysvětloval.
„Zrnka musí být těsně u sebe, aby rovnoměrně hořela a tím nejlíp bouchala. Tak mi to říkali ti z kmene, co se v tom vyznají. Pro mě je to tak nové jako pro tebe. Pak se ta kůže nacpe dovnitř, aby držela střelný prach pohromadě a chránila proti vlhkostí.“ Jason si předem připravil směs smetí z camachu a rozdrobeného trusu ve vodě a vzniklou pastu, podobnou hlíně, nyní vecpal do hrnku jako těsnění. Uplácal je do hladka a ukázal.
„Říká se, že střelný prach musí být zcela odizolován, aby vybuchl. Případnými otvory by oheň pronikl a prach prostě shořel.“
